Martinka

14.8.2002  Povodně 2002 - Praha
Foto a text - Martinka

Den před kulminací Vltavy jsem se pozdě v noci vrátila ze Slovenska a moc jsem netušila, jak to vlastně v Praze vypadá. Ve středu brzo ráno jsem sebrala foťák a vyběhla do ulic. Nebydlím ani zdaleka v ohrožené oblasti - náš dům si hoví pěkně v suchu vysoko nad Prahou, takže pohroma se mě dotkla "jen" někde hluboko v srdíčku. Je mi moc líto lidí, kteří přišli o všechno. Ten pohled na rozbouřenou Vltavu byl děsivý, ale co je to proti těm následkům... První pohled z Letné byl neskutečný - pár lidí dole na nábřeží se zdálo proti tomu živlu jako malí mravenečci. Zblízka řeka vypadala ještě ohromnější. Po zatopené křižovatce u metra Malostranská si poklidně pluly labutě,  jakoby ani nevěděly o té prudké vodě, která teče kousek dál.

Když jsem šla Valdštejnskou ulicí plnou pytlů s pískem a pak přes Malostranské náměstí směrem k Újezdu, něco mi připadalo nezvyklé...pak jsem si uvědomila, že potkávám minimum lidí, kromě všudypřítomných policistů a záchranářů jen pár turistů a pár zvědavců jako jsem já. Ale ještě jedna zvláštní věc - VŠICHNI měli v ruce, na krku, u oka foťák nebo kameru. U Kampy už bylo živěji. Krásné domy s klidnou vodou třpytící se ve slunci - vypadá to jako idylka, jen kdyby ta voda nesahala až téměř do prvních pater. Myslela jsem, že se nedostanu přes řeku, ale přes most Legií jezdily tramvaje, tak jsem neváhala a zhruba před jedenáctou jsem se ocitla u Národního divadla. Masarykovo nábřeží bylo v tu dobu ještě plné lidí, turisté i domácí si chtěli uchovat na tu událost památku a tlačili se s foťáky u kovových bariér, které taktak drželi Vltavu na uzdě.

Všechny ostrovy v řece byly pod vodou, jen vršky stromů občas čouhaly nad hladinou. Budova Žofína se stala malou vodní pevností. Okolo poledne policisté nábřeží vyklidili - prý hrozilo protržení bariér. Kanály u Národního divadla už to množství vody neudržely a ta se valila zpod hromad pytlů s pískem. Lidi pomáhali nosit pytle ke dveřím Národního, ze kterého vodu čerpali hasiči, ale proti síle Vltavy nic nepomáhalo. S mým přítelem Pavlem jsme prošli Staré město, až kam nás pustili, ale moc se nikam dostat nedalo. U Štefánikova mostu jsme jen tiše zírali na až po okraj zaplavené Husákovo ticho. Když jsme došli k Florenci, nad hlavami nám začal manévrovat vrtulník a spouštěl a vytahoval a zase spouštěl pár záchranářů na budovu Spořitelny. Karlín vypadal jako malé Benátky, hasiči a policajti na lodičkách a člunech jako výletníci.

Po nějaké kovové konstrukci jsme vylezli na magistrálu a přešli přes řeku okolo plavající Štvanice až k metru na Vltavskou, která každopádně dělala svému jménu čest. Došel mi film, takže už jsem jen sledovala, jak řeka stoupá ke svému vrcholu...

[nahoru]