Nemám ambice...
to jen občas zaslechnu slova...
zní z okolí a občas i ve mně...
to jen občas...

hmmmm
jsou chvíle
mi tak vzácné
já
ty
sami
dva

brnkáš mi špičkou nosu o řasy
melodii dubnového rána

V oceánu slov toužím po ostrově ticha
V moři ticha hledám útočiště slov

Kovově sladká
Ostře hladká
Sametově drsná
Opojně zlá

Nadšeně mrzutá
Nevinně krutá
Výjimečně průměrná
Směle němá

Naivně tvá
I taková

nebe zas cukruje, stromy se smějou zpod bílejch čepic
jaro je vzdálený, netuší, že ty teď chybíš mi nejvíc

na okně se líně protáhne záclona, zešedla závistí
koukám, jak temný rána slábnou, zima zalejzá do kostí

skalpovali smrček a teď leží za plotem, smutnej sám
dávno ho okradli, najednou zbytečnej se jim zdál

postel už vychladla, uklízím hrnek, pod oknem si to šinou lyžaři
za rohem štěká pes, mý myšlenky na tebe rozehnat se mu nedaří

až tě příště potkám, až ti zas budou vonět moje vlasy
na tváři nechám ti rozhodně jednu pusu na horší časy

ale teď vařím si čaj, na čele včerejší noc
venku zas sněží a ty pořád chybíš mi moc

Tvoje víla za oknem
červenám se v dešti
jsem utkaná z plamínků
lásku svou ti věštím.

List papíru ze skla
dýchám něžně teplo
do krůpějí toužím vepsat
co říct se nepovedlo.

Hrábnu si do trávy
chvěje se, rozvlní
jak struny kytary
rukou tvou tiše zní.

Slyším vítr, pláče mi v uších
bere vlasy sebou
stojím tu, chytám déšť
s rukou nataženou.

Snad uvidíš mě ve snu
jak čekám na tvou květinu
a půjdeš po mých stopách
pak v trávě klidná spočinu.

Kdo položí ti hlavu na dlaň …já
Kdo myšlenku zachytí u tvýho čela …já
Kdo upřímně ti řekne "Nezlob" …já
Kdo do ucha zašeptá "Pojď" …já

…a ty si o to loudíš.

Kdo nechá tvou lež vychladnout …já
Kdo dá ti zítra na výběr …já
Kdo nepustí slzy tvý k tělu …já
Kdo zmizí beze slova …já

…a to mě právě láká.

Bílá, bílá…
Oči do široka…
Bílá, jen bílá…
Vrtošivá…

Padá k zemi…
Jak ve vzduchoprázdnu…
Klesá, klesá…
Je sama…

Stříbrem zaleskne se...
Druhá...
Vznáší se, zakrouží...
Třetí...

Dotknou se v tichu...
Něžně…
Doteky je nebolí…
Spojí se...

Nebe dokořán
a sněží...

Z výšky hvězdy jak lampičky
Letí vstříc temným vlnám
Šamani v plamenech volají duše
Já vznáším se nad nimi a srdce mi tluče

Noc zmizela v šeru
Jen světýlek pár krouží ti v očích
Noc zmizela, nevnímáš a hlava se točí
Ve stínech hledáš snad po sté
Ten večer, ty obrysy těl, jsou zas tak ostré

Slova z dálky šumí, visí mezi námi
A měsíc zabodnutý v nebi
Pihy kolem pusy, rozesmátý
Tančí nám nad hlavami

Toužím zas po vůni písku
Když plamen olízne tmu
Pak není, nebude nic
Jen měsíc směje se a ty chceš víc

Ještě padáme, padáme tmou
Ráno je znát
Svítá a šamani odešli spát