Říká se, že člověk má žít dneškem a neohlížet se zpět. Ale někdy je dobře připomenout si okamžiky, které člověkem pohnuly víc nebo míň. Někdy na to ani nejde zapomenout. Mám takový okamžik, na který nemůžu, nechci a nesmím zapomenout, abych si už navždycky uvědomovala, co je vlastně pro mě na světě důležité. I když je hrozně těžké na to vzpomínat a ještě těžší o tom psát, zvlášť teď na konci roku, kdy se člověk ohlíží za uplynulým obdobím a pomyslně řadí skutky své i jiných do kolonek Má dáti / Dal.

Začalo to už dávno. Mám svoje rodiče ráda, ale uvědomuju si, že jim to dávám najevo žalostně málo. Tento rok byl pro naši rodinu hodně náročný a příští asi nebude o nic lehčí. Už jednou jsme si prožili krušné období, to když asi před osmi lety musel táta na trojnásobný by-pass. Tehdy mi poprvé došlo, jak se o rodiče bojím, a taky mě překvapil nepříjemný pocit, že člověk nežije věčně. Táhlo mi na dvacet a byla jsem přesvědčená, že život je nekonečný. Tátova operace srdce mě zaskočila, do té doby se mě týkaly jen nemoci a úmrtí babiček a dědečků a najednou se ta hrozba objevila tak blízko. Zvládli jsme to, ačkoli jsem pak měla následkem toho stresu dost zdravotních problémů, tímto děkuju všem ze svého okolí za pomoc, shovívavost a trpělivost (hlavně Pablovi, který to pak se mnou ještě dlouho vydržel :)).

Žili jsme si poklidně dál, až do loňského léta. Moje máma má dědičnou vadu ledvin. Věděli jsme, že to jednou přijde. Dodnes nechápu, proč mi rodiče tak dlouho tajili, jak na tom máma je, ale vlastně to asi chápu. Prostě mě chtěli uchránit od starostí. Náhodou jsem se dozvěděla, že mámin stav se pomalu zhoršuje a že se brzo bude muset připravit buď na transplantaci nebo na hemodialýzu. Loni na podzim jsme se rozešli s Pablem, téměř po osmi letech a já myslela, že to nezvládnu. Ale asi ta situace doma mi paradoxně pomohla se s tím rozchodem nějak vyrovnat (jsme teď nejbližší přátelé, ale to je zase jiný příběh). Jen jsem tehdy věděla, že v mém relativně poklidném životě už nic nebude tak jako dřív. A cítila jsem tu velkou změnu.

Rodiče někde zaslechli o možnosti transplantace orgánů od nepokrevních dárců. Obdivuju tátu, i když jsem mu to přímo nikdy neřekla. Bez jakéhokoli zaváhání sám ihned mámě nabídl, že jí daruje svou ledvinu. Rozhodli se a ještě před loňskými Vánoci nastal sled nejrůznějších vyšetření a testů. Všechny vycházely pozitivně, tedy pro transplantaci, která měla proběhnout zhruba v půlce února. Nesla jsem to dost špatně - mít oba rodiče v nemocnici, dvojnásobná starost, nedokážu to ani vyjádřit, jak moc jsem se o ně oba bála.

Mámu jsme kvůli předoperačním přípravám odvezli do nemocnice IKEM v Krči o tři dny dřív, táta nastoupil až den před operací. Nikdy na ten den nezapomenu. Tátu přijali na chirurgii, máma "ubytovaná" na nefrologickém oddělení se za námi přišla podívat. Chtěla jsem je nějak povzbudit, ale nešlo to. Cítila jsem, že mají oba strach. A já je tam musela oba nechat. Nemohla jsem jim nijak pomoct. Do dneška mám vrytý do paměti ten okamžik, kdy jsme se rozloučili, vycházím ze dveří a vidím je tam sklesle sedět na posteli u okna, dívají se za mnou s obavou v očích... a já teď zpětně vím, že jsem měla víc věřit, že to vyjde. Asi by to ale stejně nepomohlo.

Den operace byl jeden z nejhorších v mým životě. Nebyla jsem schopná myslet na nic a celá jsem se klepala. Volala jsem do nemocnice několikrát, ale až večer jsem se dozvěděla, že jsou oba v pořádku. Nezbývalo než čekat. Tátu pustili už po čtyřech dnech domů. Je to silný chlap, žít s jednou ledvinou mu nedělá velký problém. Trochu srandovní, ale milé bylo, jak ho v nemocnici brali. Hrozně si táty vážili. Dárce manžel nebo vůbec muž, to je vzácnost.

Transplantace se považuje za úspěšnou, až když začne ledvina fungovat. A ani pak není vyhráno. Někomu může po měsíci dobré práce vypovědět službu. Čekali jsme. Věřili jsme. Máma se den za dnem pomalu vylizovala z operace, ale nová ledvina nejevila známky funkce. Postup po tranplantaci je takový, že pacient dostává silné léky, které tlumí imunitu. Mámě se nečekaně tvořilo velké množství protilátek a její tělo nechtělo novou ledvinu přijmout. Protilátky se doktoři snažili zdolat opakovanou kompletní výměnou krevní plazmy, po které bývalo mámě hodně špatně. Kvůli její nízké imunitě jsme k ní nesměli moc blízko, abychom ji nenakazili. Bylo to zrovna v době chřipkové epidemie a tak nakonec jejich oddělení zavřeli úplně. Vídali jsme ji vždycky jen na chvíli a odcházeli jsme beze slov, smutní z toho, jak je jí zle, jak se ztrácí před očima a jak bezvýsledně ubíhá den za dnem. Svěřovala se nám vždycky s pocity, za které se možná styděla, ale byly tak přirozené a lidské... záviděla. Záviděla pacientům na oddělení, jak "jim to pěkně čůrá". "Proč oni a já ne?" Po několika týdnech marného snažení, kdy už bylo jasné, že je konec nadějím a zbývala by jen krajní, životu nebezpečná léčba, která by ale v mámině případě pravděpodobně stejně nepomohla, museli doktoři rezignovat. Nevyšlo to.

Pustili jí domů, aby se trochu zotavila před další operací, kdy jí tátovu ledvinu zase vyndají. Pamatuju si, jak sedí v kuchyni a s pláčem říká: "Ono to nevyšlo. A táta přišel kvůli mně o ledvinu. Ono to nevyšlo." Nedokázala jsem jí utěšit.

Máma byla doma dva dny a já jela na víkend s přáteli do Krkonoš. Bavila jsem se, ale stejně jsem byla myšlenkama jinde. Vrátila jsem se v neděli dopoledne a už jsem tušila, že něco není v pořádku. Máma ležela v posteli s vysokou horečkou a těžkým dechem. Táta se snažil být v klidu, ale já věděla, že to může být zlý. Jestli to je zápal plic, může to být i konec. Jeli jsme hned do IKEMu. Večer nám sdělili, že to "jen" ta nefunkční ledvina začíná hnisat a musí ven. Jenže tím to nekočilo. Ledvina byla venku, ale máma měla stále čtyřicítky. Rána jí ještě víc jak týden hnisala.

Než se to začalo zlepšovat, byla na tom máma hodně špatně, hlavně psychicky. Hrozně zhubla a neměla vůbec sílu jíst, už jen plakala. Těch nějhorších několik dní jsme se s tátou střídali, každý byl v nemocnici s mámou vždycky půl dne. Přijela jsem ji pokaždý nakrmit, umýt, převlíknout a pak jí třeba předčítat. Nechápu to, ale dělala jsem to tak automaticky... občas to nebyl příjemný pohled. Teď se mi klepou ruce a slzy mi lezou do očí, když na to vzpomínám, ale tehdy jsem prostě musela být silná. Pak už se to zlepšovalo bez větších komplikací a přesně na tátovy narozeniny 19. dubna byla máma definitivně doma.

V létě jí následkem té tvrdé léčby po transplantaci vypadaly téměř všechny vlasy. Neubráním se lítosti, že to bývala krásná ženská a jak může nemoc člověka změnit. Nedokážu si ani představit, co musel celou dobu prožívat táta. Nemluvili jsme o emocích, každý jsme jich v sobě měli příliš. Možná měl pocit, že zklamal. Ale ne, všichni udělali maximum, nikdo za to nemohl, prostě to tak muselo být.

Dnes je máma už čtvrtým měsícem na dialýze. Není to žádný med, zatím jezdí dvakrát týdně zhruba na čtyři až pět hodin. Měla pár komplikací, občas je jí špatně, ale více méně vede klidný život. Jenže ten strach tu je pořád. Jak se říká podprahový. Není den, kdy na to nemyslím. Bude se to zhoršovat? Odváží se máma k další transplantaci? A vyjde to tentokrát? Bude ten nový rok lepší? Netroufám si říct, že snad už nemůže být horší.

Oba rodiče obdivuju. A mám je moc ráda. A když se čas od času ukonejším tou jistotou, že je stále ještě oba mám, tak si vzpomenu na těch několik těžkých okamžiků a hned se zastydím. Za všechno ošklivý, co jsem jim kdy řekla, a za to, jak málo jim dávám svou lásku najevo.

Neubráním se dnes, 24 hodin před koncem roku, hodnocení, co uplynulý rok přinesl a vzal. Byl pro mě ve znamení máminy nemoci, ale taky mého přerodu. Prala jsem se s tím rokem po několika letech zase sama, bez svého milého, bez opory. Potkala jsem nové lidi, prožila nové okamžiky, přehodnotila své priority. Pořád ještě hledám cestu a bojím se spousty věcí, ale už věřím, že platí: "co tě nezabije, to tě posílí." Tak ať se s tím rokem 2004 všichni šťastně popereme! :)

Má se odpouštět. Nevydržím se dlouho na někoho zlobit. Ani na něj ne. Mám vlastně lidi ráda, ačkoli pořád dostávám jednu facku za druhou. Ale naivně věřím v to lepší v lidech. Tuhle zase pan Misantrop brblal (ostatně to dělá snad pořád, už si ani nepamatuju, kdy řekl o někom něco pěknýho), jak ho štvou lidi v práci, doktoři a bůhvícoještě.. Pane Misantrope, měl byste se trochu snažit nevidět na lidech jen to nejhorší, nebo z vás bude starej namíchnutej dědek, kterýho nikdo nemá rád a je permanentně nazlobenej na celej svět. Nejsme dokonalí, ani vy nejste bez kazu. Přijměte nás, ale hlavně sebe, jako chybující bytosti. A odpusťte nám i sám sobě.

Včera jsem měla kritický den. Takový ten běžný kritický den, nic vážného. Rozbitý foťák, téměř ztracená šála, téměř opařená čajem, naražená ruka, koleno i pozadí, nevyřčené věty a nevykonané činy... (jak "very Maatjovské"!). Ale přesto to byl beautiful day. Včera jsem se znovu chvěla radostí z nacházení všedního. Včera jsem znovu okusila tvrdost zmrzlé vody. Včera jsem znovu cítila tu vzrušující volnost z jízdy. Včera se mi znovu třepal v žaludku motýl. Taky jsem včera byla po dlouhý, hodně dlouhý době na Vítkově. Žižka na mě mrkal levým okem a obrovská koňská hlava se mi řechtala do obličeje. A to je celý. Nemá to žádnou pointu.

Letos poprvé jsem si tvrdě uvědomila, že už se to kouzlo Vánoc dávno vytratilo. Plíživě, nenápadně, ale je pryč. Netetelím se od rána netrpělivostí, co mi asi večer Ježíšek nadělí. Nedržím půst, abych viděla zlaté prasátko. Necítím už sváteční náladu, když strojím stromeček. Vstala jsem dnes po ránu jako každý jiný den. Venku bílo a mrazivo, nádhera. Zlaté prasátko na nebi vesele svítilo a já jsem pročetla těch pár zdvořilých vánočních esemesek od známých. Krátce jsem se sešla s Pablem, abych mu dala dárek, z kterýho snad bude mít radost. Pak rychle domů, oběd, přípitek ("tak na ty Vánoce..."), automaticky věším ozdoby a řetězy na náš věčně zelený strom. Z rádia už se zase vtíravě linou koledy, přejíždím stanice, ale nikde to není lepší, tak si pouštím Navarovou. Drnkám si něco na kytáru, ale nejde mi to. Svačinka s našima a přípitek ("tak na ty Vánoce..."). Kde je k sakru ta vánoční atmosféra? Zapaluju si už asi pátou vonnou tyčinku a balím něco dárků pro naše. Štědrovečerní večeře, kapr, salát, přípitek ("tak teda na ty Vánoce..."). Dárky nejsou důležitý, hlavně že jsme spolu, relativně zdravý a máme se rádi. A já se pořád marně snažím ze sebe vydolovat aspoň špetku tý vánoční nálady. Po domě voní františek. Začnu se těšit na půlnoční. Mám se sejít s ním... Jsme v poznávací fázi. To je ještě ta úvodní, nejistá, kdy mám z každýho setkání příjemný šimrání v žaludku, ale i trochu strach. Nevím, co bude, ale těším se na něj. Dochází mi to...v tom je to kouzlo Vánoc, být s někým blízkým. Vážně se těším. Konečně po posledním přípitku vyrážím do jiskřící noci. Je mi fakt příjemně, udusaný sníh na ulici skřípe pod nohama, v oknech vidím rozpité barvy světýlek, představuju si děti, jak se zářícíma očima rozbalují balíčky nejrůznějších tvarů, velikostí a obsahů (jak je to dávno, co mi taky takhle zářily oči?). Jsem u  tramvaje a pár zmrzlíků už tu na ni čeká, kam asi jedou? Mráz mi štípe do tváří, ale mně je fajn, těším se přece na něj. Jenže v životě jsem si už asi svůj příděl happyendů vyčerpala. Pípá mi kapsa. Vím to dřív, než si tu zatracenou esemesku přečtu... Sama si budu v kostele plném svátečně naladěných a mírně ovíněných lidí připadat ztracená. A tak si radši zase nechám skřípat sníh pod nohama, míjím pohasínající okna a doma si pustím Nohavicu. Je minuta po půlnoci. "No tak teda na ty Vánoce...".

Dnes ráno jsem se probudila...ještě napůl pod peřinou, protahuju se, a pak se přistihnu, jak se ještě se zavřenýma očima lehce usmívám... Nebyl ten celý večer jen sen? Usmívám se...chci se štípnout, ale pak to radši neudělám, aby se ta nálada nerozplynula... Vzpomínám...jak sleduju piráta pod vlivem karibského rumu a vedle sebe cítím tvoje teplo...usmívám se...jdeme a kolem nás se míhají lidé, které nevnímám... Rozžehnuté lucerny, stromečky blikající do tmy, vůně jehličí a skleničky znějící Tichou nocí...nepotřebuju vánoční atmosféru, usmívám se... Ovane nás svěží vítr od vody, rackové se nám chechtají nad hlavou a naproti lítají do výšky hvězdy...usmívám se...barvy na nebi jiskří, za chvíli k nám přiletí dým a ve vzduchu je cítit vůně těch hvězdostrojů...loď plížící se tmavou řekou vypadá jak přízrak, ale láká k představám a plánům, voda dráždivě šplouchá, zavíráš oči...mluvíme, na stejné vlně, je chladno, ale já vedle sebe cítím teplo...i po rozloučení jsem ještě dlouho s tebou... A jak vzpomínám, už jsem zase zpátky v dnešním ránu, pod peřinou, sama, ale já vím, že ty víš a ty víš, že já vím...a pořád se usmívám.

Nemůžu usnout. Je noc, venku tiše padá sníh a mně třeští hlava. Myslím na to, kolik věcí jsem zase nestihla udělat, říct. Co jsem udělala, řekla dobře a co špatně. Co jsem si přála udělat, říct, ale nemohla jsem. Ach jo, ta hlava.. A najednou mi z těch střepin zarytých do čela vystupují slova.. proplétají se, spojují do mozaiky, do vzkazu, který patří jen jemu.. Naslouchej..

Byli jsme bruslit. Já, pan Misantrop a pan Smělý. Ten den se po Praze pohybovali podivné trojice postav v dlouhých hábitech, s vysokými čepicemi, křídly, chlupy a rohy. A tak jsem při té příležitosti oběma pánům nadělila po cukrátku. Chtěla jsem ale po nich, aby se adekvátně předvedli (hlavně ne zpěv, proboha!). Jeden srdnatě zaveršoval: "Včela, bzz a uletěla." A druhý kontroval bombastickou básní: "Masák, nasák." Tak takhle teda ne, pánové. Příště to budou jenom brambory a uhlí!! :))

Proč se člověk na něco těší? Aby pak byl zklamaný? ...Těšila jsem se, na něco, na někoho, na jednoho... každá částečka mýho těla se třásla napětím... měla jsem co dělat, abych normálně fungovala, abych neexplodovala, abych nedala na sobě znát, že už se nemůžu dočkat... čekala jsem, že se ozve... těšila jsem se, že se ozve... nemohla jsem se dočkat, až se ozve... na něco čekám a ono to nepřichází... až dnes... konečně... přišlo... hm, zklamání... studená odpověď... zvláštní, najednou se cítím hloupě, otupělá... všechna ta energie je pryč... Jenže vím jistě, že se nikdy nepoučím... příště se budu těšit zas... jako malá :))

Musím. Tam někde uvnitř cítím, že musím tohle udělat. Nechci, aby to někdo četl, ale přece to chci. Možná moje slova zůstanou viset v nekonečnu sítě, možná je někdo zachytí. Ale musím. Odkrývám slupku sama před sebou a děsím se, ne, těším se, co najdu. Musím...

Dneska mi Pablo řekl, že ale nebudu anonymní, když pověsím svůj bloček pod Photocube. Má pravdu, ale to nevadí. Tyhle dva světy jsou propojený. Jsou to moje světy. Jsem to já. Kdo mě zná, ví, že jsem tak trochu blázínek. Snílek. Snažím se to potlačit, být víc realista, vyrovnanější, ale nějak se mi to v poslední době nedaří. Naopak. Je to čím dál silnější. Když už jednou jsem, nemůžu být anonymní. Nežiju sama v pustině (ačkoli mi to tak někdy připadá). Kdo mě zná, má možnost mě poznat víc, líp, hloubš. Nebo taky ne. A kdo mě nezná, tomu je to jedno.