10:00 ...jak se vám vede, no někdy fajn a někdy je to v háji... (Nohavica)

...moje včerejší nálada, kterou naprosto vystihovala hudba šílených Už jsme doma, na jejichž koncertě jsem se večer ocitla a jejichž wattovou změť vyklepávám ze svých zvukovodů ještě dneska, byla jak vystřižená z mýho periodickýho kalendáře, přesně na chlup je to tady, už to poznám, hurá, budu zas na měsíc normální...

12:00 ...mother father please explain to me... (Dave Mathews Band)

...vedeme s Pablem debatu na téma "kolik diod v hlavě by mělo člověku svítit k rozpoznání toho pravého partnera". Původně mi tvrdil, že jemu zatím svítí jedna ze dvou (právě má totiž těsně před prvním randetem), ale hned změnil názor, když mu jeho kamarádka sdělila velké tajemství, že ty diody jsou vlastně tři... mozková, srdeční a pohlavní. Ale já tvrdím, že takhle to mají jen holky. Chlapům stačí dvě: mozek a pohlaví... (a často i jen ta jediná...)

14:00 ...oh I'm still alive, yeah, oh I'm still alive... (Pearl Jam)

...nachcípanej smrkající a kašlající táta nedokáže pochopit, že rodiče odmítám odvézt na nákup, jelikož mě bolí bříško, jsem rozrušená hormónama, třeští mi hlava a před očima mám mžitky, a tudíž nejsem schopná řídit. Za volant usedá máma, jejíž pohyby a myšlení jsou po dopolední dialýze, řekla bych, poněkud vláčné. Doufám, že je nevidím naposled...

15:30 ...hey, summer sun, you always smile, clouds in the sky, you never mind, happy or sad, you always shine... (Koop)

...na schodech u garáže se nám vydělala, jak pronesl táta, "nějaká zasraná kočka"...

16:00 ...jsem stínem svojí květiny, jsem malou tečkou mezi jinými a kdyby život měl smysl jasnější i já bych byl trochu šťastnější... (Tata bojs)

...co jsem to vlastně chtěla? A chci vlastně něco? Odkud vlastně jdu? A kam vlastně směřuju? A co to tady vlastně píšu? A k čemu to vlastně všechno je? A kdo vlastně jsem? A proč? A... odcházím zdechnout do houští...

P.S. ...mě zatím všechny tři blikají...

Tak se musím pochválit... že jsem dnes ráno zachránila hned dva životy:

...nejdřív svůj stařičký počítač před odchodem do věčných lovišť, když jsem po jeho zoufalém naběhnutí v nouzovém režimu našla a opravila chybu...

...a pak svou bídnou duši, když jsem se u toho samého počítače málem zadusila (ačkoli se řadím mezi ženy, které zvládají dělat deset věcí najednou, někdy není radno zároveň polykat rohlík, pít a ještě se přitom smát)...

Zvláštní, co dokáže po ránu dostat člověka do euforie!

...postřeh: Jak tak poslední dobou browsím Internetem, čtením jednoho blogu se dostávám k dalším a dalším, nechávám se unášet myšlenkami, zážitky, starostmi a stesky, překvapivě tolik podobnými těm mým, slovy neznámých lidí, někdy o generaci starších, někdy ještě teenagerů, nepřestávám se divit, kolik tajemných zákoutí v sobě lidé ukrývají a hlavně, že mají potřebu se o ně dělit, tak jako já...

...who will love this wildflower?

Co vlastně je duše? Je to freudovské id, ego nebo superego? Je to ten nafouknutý pytlík, který mají v sobě kapři, když je na Vánoce kuchnou? Je to ten bílý obláček, který nám vyletí pusou, až dojdeme na konec naší cesty? Je to to místo někde pod srdcem, kde to píchne, zabolí, když mě někdo raní, nebo kde se to naopak chvěje rozkoší, když se mi ten pravý zadívá hluboko do očí?

Pro mě nejblíž je Herakleitův výklad... je to mikrokosmos v každém z nás.

...vzpomínka: Prošla jsem si za svůj zatím relativně krátký život (ačkoli zas tak krátký už není, ale všechno je relativní...) mnoha obdobími, kdy mě dušička opravdu hodně bolela. A nebylo to jen z nešťastné lásky. Prostě jsem se nacházela v nějakém podivném vzduchoprázdnu a nemohla jsem z něj ven. Tehdy, když jsem se pohroužila do sebe, viděla jsem svou duši jako kostku z průhledného skla nebo plastu, ve které jsem lapená... Koukám na sebe, jak v tý kostce s vyděšenýma očima a nosem přilepeným na stěnu sleduju svět tam venku, neschopná se pohnout, rozklepaná udělat krok jakýmkoli směrem, protože si nemůžu být jistá, že ten směr bude správný... Někdy to byla uzavřená kostka, někdy jen vysoká hradba, přes kterou jsem nemohla dohlídnout. A někdy vypadala moje duše jako chobotnička s desítkami chapadýlek, a vždycky po nějaké mé životní prohře jakoby mi jedno to chapadýlko usekli...

Já myslím, že si tím dušebolem musí projít každý.. Dřív nebo později. A u každého trvá to období různě dlouho. Je to jednoduše součást dospívání. Ačkoli se říká, že holky dospívají dřív, já jsem si tím protrpěla až po dvacítce. A ačkoli se ještě teď občas ráda vyžívám ve své života bídě, jsem šťastná, že to období mám za sebou a většinou se k němu nechci vracet.

Jak šel čas, ta moje dušička se stihla obalit stovkami a tisíci nepropustnými slupkami. Prokousat se skrz ty vrstvy až k sobě samotné, k tomu bylo zapotřebí mnoho slz, sebezapření, vzletů a pádů. Vím, že ještě nejsem na konci, mnoho slz, sebezapření, vzletů a pádů mám ještě před sebou, a po tom hrabání se ve vlastních neidentifikovatelných vnitřních pocitech a rozdírání bývalých i současných bolístek, mi zůstal uvnitř pěkný bordel.

Poslední rok byl pro mou duši blahodárný. Události, které šly okolo mě a těsně se o mě otíraly, spustily asi nějakou záchrannou brzdu. A já, když se teď podívám dovnitř, vidím sebe, kterak vymetám pavučiny, vyklízím kostlivce ze skříní, rovnám si myšlenky a pocity do úhledných komínků a věřte nebo ne, mám dojem, že se uvnitř nějak projasňuje, jako bych vytáhla rolety a slunce mohlo do pokoje...

Možná má moje duše pořád stovky a tisíce slupek, ale teď už to jsou vrstvy, kterých se nechci zbavit, jsou to vrstvy, které tvoří mou bytost. Slévají se vlastně do jedné, která, i přes ty jizvy z minulosti, sílí a už se naučila filtrovat... Můj vnitřní vesmír se může zdát křehký a zranitelný, ale není, já už se totiž nedám.

...douška: A jak dnes vypadá moje duše? Pomalu se přede mnou začíná rozprostírat, jako nekonečná krajina...

...like a flower or tree I will bloom in the spring.

...prožitek: příběhy z cest klikatících se k dnešku už dozněly, tichneme... tvoje oči mi vyprávějí romány, vypadají jako dvě sluníčka, mrkneš jednou, dvakrát a já zas marně hledám svá skálopevná rozhodnutí... tóny se nás zlehka dotýkají a my nevíme, kdy přestat... rozpálené prsty na kůži jen zasyčí, bezpečí i napětí, mé včera rozpolcené myšlenky teď stojí aspoň na moment srovnané v řadě... plamínek svíčky poskakuje ve svém miniaturním obětišti... a venku praská zima ve švech...

...postřeh: Jo, bojím se výšek, přiznávám. Ale přesto mě lákají.

...vzpomínka: Jako malá jsem lezla po stromech, šplhala po laně nebo po tyči ve školním tělocviku, milovala jsem třeba Český ráj nebo Tatry, kde se dalo dobrodružně zlézat vrcholy. Vzpomínám na jedno blízký místo v Praze - zříceninu Baba - kde jsme kolikrát s kamarádama lezli po srázu dolů, místama skalnatým a trochu zarostlým, mohli jsme se dobře zachytávat stromů a keřů. Většinou jsme to zvládli až k trati, která vede pod zříceninou. Jednou nás tam načapal nějaký železničář: "Co tady, vy parchanti, děláte?!", a to jsme pak hnali zase zpátky do kopce. Pamatuju se na ten pocit, když jsem lezla do koruny stromů nebo na nějakou skálu... napětí, trochu svírání u žaludku, ne nepříjemný, hrdost, že se můžu spolehnout na svou odvahu, sílu a mrštnost, a pak slastný uvolnění...

Ale postupem času, jak stárnu, mám z výšek větší a větší obavy a čím to je, nevím. Vylézt na rozhlednu? Jak já mám ráda rozhledny! Ale nesmí mít dřevěné schody, skrz které je vidět až na dno věže, při každém kroku skřípou a celé schodiště se otřásá. I kovová konstrukce je problém, pokud vidím pod sebe. Nakonec se tam vydrápu, ani nevím jak...

...vzpomínka: V létě jsme byli s Pablem v Labském dole. Podél celého údolí se táhne téměř kolmá skalnatá stěna, po jejíž hraně jsme pak šlapali na zpáteční cestě. Najednou koukáme na ceduli "Vyhlídka". A já nadšeně poskočila... po pár krocích jsem ale musela téměř ulehnout na skálu, protože jsme se ocitli na samém okraji propasti, kterou od nás oddělovalo jen ne zrovna bezpečně vyhlížející zábradlíčko. Z toho místa byl úžasný výhled do celého údolí ke vzdáleným kopcům naproti, až se mi zatočila hlava.

...prožitek: Někdy, když jsem třeba na okraji skály nebo na vysokém kopci, mívám pocit, že se musím rozběhnout a skočit. Je to děsivý.

Teď stojím před jistým dilematem. Už nějakou dobu si hraju s myšlenkou zkusit lezení po umělé stěně. Není to sice totéž jako být přilepená někde v horách na skálu, ale jde o to překonat sama sebe. Neprozřetelně jsem se o tom zmínila před svým milým panem Kreuzigerem, když jsem ho lákala do svých sítí :)). A teď mě pan Kreuziger chce vzít na lezeckou stěnu... s lanem... prý mě bude jistit... On sám je už ostřílený horolezec, který zvládne zlézat skály a hory jako nic. Ale já mám pořád strach. Asi je zatím pro mě tahle hora nepřekonatelná.

...touha: Někde v hloubi duše cítím, že to bude možná jednou silnější než můj pud sebezáchovy... Stát někde na vrcholu světa, vyškrábat se tam, sednout si a zírat beze slova do kraje. Vidět pod sebou tu hloubku, ten prostor. Cítit na tváři jemný větřík, který fouká jenom tam nahoře (ačkoli dole je tentýž, ale jenom tam na vrcholku se dá vychutnat nějak mnohem intenzivněji). Páni, stačí zavřít oči...

...prožitek: Nenávidím počítače celého světa! Ten svůj bych právě teď nejradši prohodila oknem!!!

...prožitek: ...stejná jména, stejná třeskutá zima, stejná rozechvělá těla, stejné vzrušené očekávání, stejné chybějící odhodlání, stejné nesmělé doteky, stejné smíšené pocity... dělí ten okamžik devět let, a stejně jako tehdy - jak to dopadne, netuším...

...postřeh: Mužům nerozumím. Ani těm svým bývalým, ani těm svým ještě bývalejším, ani těm, kteří mým životem jen prolétli, ani těm, kteří mi zůstávají na blízku a ani těm, které teprv budu poznávat.

Paradoxně celý můj život je o mužích. Myslím na ně, zabývám se jimi, jsem s nimi, odmítám je, trápím se pro ně, toužím po nich, schovávám se před nimi, odhaluju se jim, brečím na jejich rameni, svádím je, nenávidím je, nemůžu bez nich žít...

...zpoza rohu: Nedávno jsem četla knížku, kterou jsem dostala od ženy-kamarádky. Napsala ji žena o ženě, o ní samotné, o mně. Napsala ji Francouzska Camille Laurens a ta knížka se jmenuje "V náruči mužů" (v originále Dans ces bras-lá, tedy V náruči... mnohem sympatičtější a míň komerční název). Není to bůhvíjaký hlubokomyslný román, ale je docela zajímavou formou psaný a je o mužích jedné ženy, jak je vidí, přes růžové brýle i bez nich. Odcituju si tu jen kratičkou část (bez dovolení lehce seškrtnutou a doplněnou) - to, co mi taky připadalo tak známé:

"Co vlastně vím, co můžu tvrdit? Co jsem zažila? Odpozorovala? Co tuším?... že muž poslouchá rádio mnohem hlasitěji než my... že nedokáže přiznat chybu... že trpí k smrti a zapomíná žít... že zůstává věrný přátelům... že si sedá s nohama od sebe... že rozlišuje mezi láskou a sexem... že je mu zatěžko plakat... že cit je nejuzamčenější částí muže... že si nemůže dovolit nedělat to, co mu působí větší potěšení než jakákoli jiná činnost... že se bojí, že se mu nepostaví... že se bojí, že se příliš rychle udělá... že je ochoten spíš vyluxovat než utřít prach... že nezapomíná telefonovat své matce... že muži jsou takoví... že dávají najevo svou tvrdost... že jsou prostě takoví - je to jejich přirozenost..."

Mých zásadních setkání bylo jen pár... První láskou, jak už to bývá (čas od času mi máma vypráví: "...když's byla malá, jak's na něj obdivně koukala a říkala: já se ti, mami, vůbec nedivím, že sis ho vzala..."), byl táta, paličatý a nemluvný, statečný a silný. Tátové prý dávají svým dcerám vzor jejich budoucího muže. Nevím nakolik se moje lásky mému tátovi podobaly a budou podobat. Vím jen, že chvění ve mně dosud probouzely dva typy mužů... Nesmělí, citliví chlapci a smělí chlapi bez velkých emocí. Nic mezi. Jedny chce srdce, po druhých touží tělo (no je to trochu složitější...). Ten boj bude asi doživotní.

Mé platonické lásky mě učily zklamání a bolesti. S Pablem, mou velkou láskou jsem dospívala, zažila ty nejsilnější pocity, prošla občas nějakým tím peklíčkem, ale většinou byla v ráji. S další láskou, spíš lasičkou, panem Misantropem, jsem si jen hrála, možná trochu zahrávala a určitě se nechala obehrávat. Kolik těch lásek nelásek bylo...? Ale ty zásadní mají jedno společné... vrací se ke mně jako pejsci (a to myslím v tom nejněžnějším slova smyslu), kteří si mě označkovali. A já to tak chci. Protože ve mně taky zanechali stopu, už navždycky je budu potřebovat k životu. Možná (doufám) našli něco, co nemůžou opustit, ačkoli už se mnou nejsou. Jsou to taková hormony zmítaná zvířátka, stejně jako my ženy jsme zmítané emocemi. Ale to je vlastně totéž.

...vzpomínka: Jednou jsem jednomu málem ukousla jazyk, a jednou mi jiný málem ukousnul prsteníček.

Pokaždé, každý den, každou minutu hledám k mužům novou cestu. Zatím si nejsem jistá (a budu vůbec někdy?), co jim vlastně můžu nabídnout a co po nich mám/můžu chtít. Teď znovu prožívám to poznávání, snažím se pochopit nepochopitelné, chci být taková, jakou si mě přeje a chci, aby byl takový, jakého si přeju já. Ale to je právě to, co vlastně nevím.

...douška: ...a srdce zatím vítězí... :)