...už jsem začínala mít divadelní absťák. Chodíme s partou lidí, která se postupně rozrůstá o další a další kamarády a partnery, už několik let společně do divadla. Naposledy jsme navštívili před Vánoci páně Duška v jeho jeskyni, což byl opravdu veselý večer plný pravd o mužích a polopravd o ženách (za dokonalé považuju například jeho vylíčení situace "když dojdou oříšky"). Dlouhé dva měsíce bez divadla jsem si kompenzovala hraním svého vlastního životního tyjátru, což byla občas fraška a někdy zase tragédie.

První letošní představení jsme absolvovali včera, Feydeauova Brouka v hlavě ve Vinohradském divadle. Mám sice radši těžší kousky, ke komediím přistupuju dost skepticky, zvlášť když mě někdo už předem ujišťuje, jak je to skvělé představení, ale včerejší večer mě úplně odrovnal. Už dlouho jsem se tak nenasmála. Viktor Preiss v hlavní dvojroli (jako vznešený pán Viktor Emanuel Champsboisy a jako sluha a opilec Bouton) nezklamal, ale Ivan Trojan v roli Preissova bratrance Kamila Champsboisyho, který nemá v puse horní patro a vyslovuje jen samohlásky ("O e iio", rozuměj "To je idiot"), naprosto exceloval. Když už si skoro zvyknete na tu jeho hatmatilku ("Aea ay oea" rozuměj "Marcela taky odešla" nebo "Á e e ái" rozuměj "Já jsem se zbláznil"), Kamil dostane od doktora Finache (hraje Jiří Čapka) nasazovací stříbrné patérko a konečně mluví normálně. V zápětí ale o něj přijde v nerovné bitce s Američanem Rugbym (hraje Martin Zahálka), která připomíná gagy němé grotesky. Vedle těchhle dvou výborných herců se neztratila ani Simona Postlerová (jako Preissova žena Marcela), kterou spíš vnímám jako vážnější herečku, ale tady mě docela překvapila svým komediálním talentem. V dalších rolích výborně sekundují například Jan Šťastný (mladý rozvášněný Romain Tournel), Jiří Plachý (Španěl "indián" Carlos Homenides de Histangua, jeho ženu Luizu hrála trochu nevýrazná Eva Režnarová), nebo třeba v menších rolích Svatopluk Skopal a Zlata Adamovská jako manželé Ferraillonovi, majitelé penzionu U Galantní kočičky, ale i Jaroslav Kepka jako Baptistin v miniroličce "zahlazovače stop po hrátkách nevěrných partnerů".

Téměř celé představení mi dík záchvatům smíchu tekly po tvářích proudy slz, občas jsem ani přes výskající publikum neslyšela další dialog, a Annie vedle mě se smíchy lámala v pase. Nestačíte se ani uklidnit a už následuje další salva, smršť gagů střídá jedna druhou, až se celý spletenec nedorozumění rozuzlí a je najednou konec, opona, děkovačka, a vy plácáte a plácáte, nadšeně, ale i trochu smutně, chcete ještě... Ačkoli každému se líbí něco jiného, tohle představení můžu s klidným srdcem doporučit. Zase mě můj oblíbený Ivan Trojan utvrdil v tom, že je to jeden z nejlepších současných herců. A můj vzkaz pro vás na závěr: "Eu á eý uuí áie" :)).

...prožitek: Když ochutnávám les všemi smysly a jehličí pak padá do peřin... Když se obzor zdá jako kulisa a srnky nám ukazují své bílé zadečky... Když nás klame zrak a objevujeme zrcadlení skrytého vesmíru pod námi, jehož prostor je tak krásně strašidelný a nekonečně hluboký... Když zase oči vyprávějí a ústa nemají čas mluvit... Když vodopády rozpalují a vlašské ořechy chladí... Když mé prsty rozehrávají rošádu na Tvém břiše a Tvůj smích zvoní ze všech koutů tmy... Když noc nabírá na síle a my podléháme její moci... Když se kytara po ránu rozezní a hladí uši, tak něžně... Když postel je náš přístav, odkud znova a znova vyplouváme do modré oblohy... Když si přeju, aby se okamžik zastavil a my dva v něm zůstali schouleni... Když se mi oči klíží a hlavu mám někde vysoko v oblacích... Když si po světě vykračuju jako ve stavu bez tíže a vnímám jen zvuky, barvy a vůně... Když se mnou tramvaj měkce pohupuje, zavírám oči, nastavuju tvář a nechávám se laskat teplým sluníčkem... Když probdím den jako ve snu... Když toužím popohnat čas, abych Ti mohla dopovědět kapitolu, kterou jsme v noci načali... Když začínám zase věřit v ty dvě slova, která jsi mi ráno řekl... Když mi srdce klade tisíc otázek a jeden pohled mi dá odpověď...

...můžeš za to Ty.

Kominík v domě, štěstí hodně...

...prožitek: Z tepla pokoje sleduju, jak za oknem poletují bílé vločky. Mraky měly asi bohatou snídani, drobečky jim padají od úst... Rtuť šplhající do výšin teploměru navnadila v posledních dnech přírodu na blížící se jaro, mrazivá noc ale znehybnila nalité pupeny a sýkorky nad tím jen nechápavě kroutí hlavou... Pokojem mi voní šeřík. Koupila jsem si svíčku s fialovou vůní a teď nenasytně nasávám omamné pachy, kdykoli projdu kolem ní... Snažím se soustředit na práci, ale už teď se nemůžu dočkat, až se pomalu přiblíží večer a Ty mě konečně vezmeš do náruče. Budu Ti zas vyprávět hlouposti a Ty se budeš shovívavě usmívat...

Vracím se z nočního povídání, jde mi pára od pusy. Doma u kouřícího čaje nechávám doznít včerejší mihotání stínů a slov. Mívám pak pokaždé v sobě zvláštní klid, když si takhle s Pablem jednou za čas sedneme nad sklenkou červeného (tentokrát Bergerac, moc dobré) a necháme naše myšlenky proudit, každý tím svým směrem. Vyslechneme svoje smutky, vypovídáme se ze svých radostí, a já mám vždycky pocit nějaké očisty či co...

...douška: A před pár dny, na podařené páteční akci.. Stejně jako si už nechci nechat vzít svůj vlastní svět, a mám už jiné zážitky a novou lásku, navždycky si chci ponechat některé okamžiky z naší společné minulosti. A tak jsem ráda, že jsi si, Pablo, v pátek, když vrcholilo zatmění Slunce, vzpomněl... :)

...prožitek: Vzadu za domem na skalce vyrazily sněženky, kloní cudně své sněhobílé hlavičky a něžně o sebe ve větru cinkají. Po slehlé trávě si to vykračuje kos, loupe po mně zvědavým očkem. Asi má strach, že mu ze země vytáhnu žížalu před nosem. Bílé chlupaté kočičky na naší vrbě už se klubou ven z tmavě zelených pouzder, vypadají jako kapky stékající po provázku. Čichám ke každé větvičce a šišce, nemůžu se nabažit teplého pohlazení větru a nechávám ho prohrabovat se mými vlasy. Zavřu oči a myšlenky mi plují proti proudu včerejšího večera. Výhled na třpytící se klenoty Prahy rámuje černý oblouk mostu nad námi, světla se odráží ve Vltavě i v Tvých očích. Říkáme hlouposti, smějeme se jim, sledujeme řeku, nemůžeme se od sebe odtrhnout. Voda s námi lehce pohupuje a pro nás přestává existovat čas. Nikdy jsem si nemyslela, že Tě znova najdu...

...prožitek: Hřejivé sluneční paprsky posledního lednového dne mi kreslí na zeď skrz záclonu zlaté ornamenty. Než se slunce skloní k obzoru, zrudne jako já, když se ke mně večer skláníš. Na stromě před mým oknem zůstal jeden zapomenutý list, drží se houževnatě větvičky a ve větru dělá salta. Zima skomírá před svým dalším náporem, na plotě u domu zpívá sýkorka své žlutomodré trylky. Překvapila nás vůně nočního vzduchu, a já Tě dnes mám plnou hlavu.