|
Rozhodla jsem se vlastně až na poslední chvíli. Pojedu. Strávím se svým milým víkend, poznám jeho přátele, objevím o něm zase něco nového.. Objevím o sobě zase něco známého.. Byla jsem sice trochu handicapovaná svou otravnou periodou, ale tak moc jsem toužila vypadnout z Prahy od blikajícího monitoru a neodbytných klientů, pryč ke své podstatě do téměř netknuté přírody, vyskočit aspoň na chvíli z pohodlí domova, mýt se studenou vodou, žít pár hodin jinak než každodenně.. Prostě jsem nemohla nejet, a tak jsem v pátek rychle sbalila batůžek a nadšeně vyrazila vstříc očistnému víkendu..
...prožitek: Stmívá se, povídáme si novinky z posledních dní, autobus se měkce kolíbá po silnici karlovarským směrem a na Tebe padá únava.. Chvílema pozoruju Tvoje ruce složené v klíně, jak Ti ve spánku roztomile cukají prsty, asi se Ti něco zdá.. Koukám skrz zamlžené sklo ven do tmy, napínám oči a snažím se zachytit okolní temnou krajinu, sem a tam se objeví v dálce rozptýlené světýlko a já si zkouším představit, co mě asi v nejbližších hodinách a dnech čeká..
Vystoupili jsme v Bochově a v nejbližší hospodě čekali, až nás vyzvednou přátelé mého milého a dopraví nás do chalupy ještě o dalších deset kilometrů dál. V žádné ze tří místních hospod se nevařilo, z prostého důvodu, že "néni kuchař", a tak jsme, hladoví, jen vedli debatu na téma "pivo jest zlatý tekutý chléb, jenž zasytí a rozveselí mysl", pozorujíc cvrkot místní mládeže a štamgastů. Konečně dorazili Káj, jehož rodičům chalupa patří, a jeho Zimní královna Káťa, oba doktoři pracující v německých nemocnicích. Mohli jsme dokonat náš přesun. Trochu naivně jsem předpokládala, že v západních Čechách už nebude sníh, mám totiž už jarní náladu a zimu se snažím silou vůle z přítomnosti vystrnadit. Ale pocukrovaná karlovarská krajinka mé jarní myšlénky brzo rozehnala. Chalupa v Javorné už byla plná lidí a šrumce..
...prožitek: Střídají se mi před očima.. tváře a úsměvy, jména. Teplá a pevná podání rukou, jak to má být. V kamnech praská, každý ví, co má dělat, pomalu se usazují kolem velkého stolu v kuchyni, na stůl staví hrnec s kouřící polévkou.. Jsem jen pozorovatel, vnímám je, vstřebávám jejich slova, Ty mě občas vezmeš kolem ramen. Cítím Tě za sebou jako pilíř, nic neříkáš, ale ten pocit mi docela pomáhá.. Rozhovory, ze kterých často nejsem moudrá, souvislosti mi unikají, ale to vůbec nevadí, je veselo a příjemně.. Čárky na pivním listě přibývají, jen můj řádek zeje prázdnotou, srkám si totiž svoji obvyklou skleničku vína.. Historky se množí, kytary vyhrávají do noci, pomalu se všichni rozlézají do pelechů.. Mám studený nohy a hlavu plnou večerních střípků, tradičně nespím a ráno je to znát..
U snídaně jsem se už trochu orientovala, kdo je kdo, kdo je s kým a jak na tom kdo je.. s pitím, s ženskýma, s prací a životními postoji.. Corky na mě působil jako vůdce tlupy, trochu zfotrovatělý, ale v dobrém slova smyslu, neustále se kočkoval se svou skoroženou Andreou. Nejdřív to vypadalo, že se snad poperou, ale byl to jejich způsob vyznávání lásky. Hubený dlouhán Víťa se projevil jako výborný polívkový šéfkuchař s perfektně zvládnutým německým akcentem, který se snažil přemluvit kamarádku Háňu, aby spolu vyřešili jeho reprodukční problém. Elegán Dánoš, s foťákem u ruky a vzhledem Arta Garfunkela, mluvil jen občas, ale stálo to za to. O Mírovi zatím nevím, co si myslet, jen že mi pořád někoho připomínal.. A můj milý? Zdá se mi, že v tom kmeni hraje roli benjamínka, ale je to můj muž a dokáže mě nosit na rukou.. Mé staré komplexy ujetého vysokoškolského vlaku nabyly přes víkend opět větších rozměrů, ale přesto věřím, že nebudu o nic horší člověk, i když nejsem schopná bavit se na akademické úrovni..
Dopoledne někdo vyjel na běžky, někdo jen na pěší tůru, já s mým milým jsme se vzhledem k únavě materiálu rozhodli pro obhlídku okolí. První destinací byl blízký vrch Lysina. Mám většinou těžší rozjezdy a trvá mi chvíli než se "rozchodím", ale nebylo to vysoko a rozhled byl nádherný. Zahlídli jsme srnku, máme na ně štěstí, jak vyběhla z křoví a kličovala z kopce dolů. Vytáhla jsem konečně zase po několika týdnech foťák. Došli jsme k opuštěnému Javorenskému zámku pod kopcem.. Vlezli jsme dovnitř, procházeli místnostmi, obdivovali pár zachovalých stropů, krásné barokní průčelí s několika sochami a celkovou architekturu zámku, ale jinak to byl dost smutný pohled na vymlácená okna, rozpadlé zdi, zničené původní dveře a schody, klenby chodeb podepřené vysokými kládami, zazděné vchody nebo naopak proražené díry.. Tohle mě vždycky dokáže skoro rozbrečet.. Posledním naším cílem byla přírodní památka, takzvaný viklan, kámen s německými nápisy, prý když se na správném místě zatlačí, dokáže se rozkývat..
...prožitek: Bořím se do sněhu, bereš mě za ruku, sluníčko si s náma hraje na schovávanou.. Pokaždé vykoukne jen o pár metrů dál než stojíme. Začíná sněžit a vločky padají nějak zpomaleně, chytám je do pusy, Ty se mi směješ. Na jazyku se hned rozpustí, nijak nechutnají, a když se podíváme vzhůru, sype se na nás peřina..
Na zpáteční cestě jsme narazili na starý a zpustlý místní hřbitůvek. Většina náhrobků byla rozpadlá nebo odstraněná, ty, co zbyly, pokřivené a pohroucené, s německy psanými verši na rozloučenou, vypovídaly něco málo z místní historie. Hodně z nich bylo ze začátku minulého století, hodně taky z války, pár posledních zhruba ze 70.let. Procházeli jsme mezi nimi a překvapilo nás, jak mnoho z těch lidí, kteří tam leželi, zemřelo mladých, v sedmnácti, třiadvaceti.. Bylo tam ticho a my vnímali tu zvláštní prázdnou atmosféru..
Odpoledne jsme, ospalí, oba zalehli, chalupa se k večeru zase zaplnila hlasy a smíchem. Hry se tradičně lechtivě zvrhávaly a večer končil testováním hořlavosti nejrůznějšího alkoholu.. V neděli si celá tlupa udělala výlet k Andělské hoře. Na vršku tam stojí zbytky Andělského hradu z přelomu 14. a 15. století. Tam se natáčel film Balada pro banditu. Pokračovali jsme kolem Stichlova mlýnu, kde se zachovaly jen jeho ruiny, malá kaplička a zbytky několika stavení. Po okolí v lesích tam vůbec bylo hodně opuštěných, rozpadlých a zarostlých příbytků. Trochu to nahánělo hrůzu.. Došli jsme až na Šemnickou skálu, z které byl další z mnoha krásných výhledů do kraje..
...prožitek: Šlapu do kopce, Ty se na mě z boku občas usměješ, nohy podkluzují a šišky lítají vzduchem.. Na malém prostoru skály jsme najednou všichni pohromadě, blízko sebe, vysoko, koukáme do kraje. Kdyby mě nestudily zmrzlý kameny do zadku, mohla bych tam tak sedět celou věčnost a sledovat vás, o každém už něco vím, mám dojem, že vás znám dlouho, ale ještě pořád jsem jen pozorovatel.. Fotím a Ty zas někam šplháš, předvádíš se, ale mě se to líbí..
Víkend končí, nechce se mi do Prahy, ačkoli ještě půjdu se svými přáteli něco slavit, radši bych se, tam do tý chalupy, vrátila.. My dva se chystáme na autobus, ostatní ještě sedí v hospodě a popíjejí zlatý chléb, zatímco se s nima loučíme. Co si asi o mně myslí? Nedala jsem jim moc šancí mě víc poznat, to už znám.. Nejsem konfliktní typ, ale nejsem ani moc výřečná.. alespoň zpočátku, než se noví známí stanou starými přáteli. Bylo mi s nima dobře..
Je to zvláštní, chtěla jsem psát o tom, jak byl pro mě ten víkend náročnej, jak jsem měla občas hlad, jak mi byla neustále zima, jak jsem měla většinou mokrý boty, jak jsem musela lítat na záchod s vložkama, jak jsem byla pořád nevyspalá.. ale když teď vzpomínám, tak se mi vybavují už jen ty pěkný věci, fajn lidi, zajímavý místa, čistá hlava, příjemně červený tváře od zimy, a pohoda..
...douška: Pamatujete si, co jste dělali poslední 29. únor? A ten předposlední?
|
