...prožitek: Ležíme spolu, potichu, hudba dávno dohrála, stín dohasínající svíčky tančí na zdi. Jsem malátná a v polospánku Ti něco žvatlám do ucha. Pomalu usínáme, Ty se ke mně tiskneš a objímáš mě svýma silnýma rukama, které mám tak ráda. Pootevřeným oknem se do pokoje krade vůně čerstvě zkropeného světa. Ještě než se ponořím do snu, slyším uspávající šumění dešťových kapek a vnímám Tě za sebou, jak mi roztomile oddechuješ do vlasů. Cítím bezpečí a zároveň elektrizující napětí, které proudí Tvou náručí. Ráno se mi nechce z teplých peřin, a tak se chopíš kytary, hraješ a struny se mi rozeznívají až hluboko v nitru. A když se mi pak temně modře zadíváš do očí, tolik bych chtěla říct, co se zatím bojím vyslovit. Jsou chvíle, kdy se i čas neodvažuje dýchat...

...Včerejší slunečný den byl ideální pro vyzkoušení nové sportovní aktivity. Se svým milým jsem konečně vyrazila do Stromovky na dlouho slibované in-line brusle. Po docela úspěšných pokusech na ledě jsem si naivně představovala, že bruslení v přírodě bude stejně snadné a příjemné. Netušila jsem ale, že mě kolečka na nohou nebudou vůbec poslouchat. Křest ohněm nastal vzápětí, co jsem se na brusle postavila. Který blázen rozhodl, že umístí půjčovnu v kopci?! Můj milý se ladně rozjel, celkem s jistotou zakroužil a bezpečně zastavil. Já jsem se ladně rozjela, s hrůzou v očích nabrala rychlost a při pokusu o zatočení zastavila tvrdě na zadnici. V tu chvíli mi v hlavě probíhal boj.. "Tohle nepřežiju, končím.." "Ale ne, přece to nevzdám hned na začátku.." "Sakra, mám se přece jen příliš ráda na to, abych se vědomě mrzačila.." "Ne, nechci být nějaká fňukna. Co by si o mně můj milý pomyslel.." Tak jsem nejistě sestoupala kopeček travou po okraji cesty až na rovinku. Po pár metrech jsme potkali kamaráda Stana, který se na bruslích snad narodil. Jeho slečna opodál si k mému nadšení taky stačila pěkně kecnou na zem. Vyjeli jsme tedy do reje ostřílených bruslařů. Nestačila jsem ani sledovat krásu kvetoucí Stromovky, měla jsem co dělat sama se sebou, abych ukočírovala těch osm koleček. Můj milý se odvážil sjet i pár kopečků, já jsem zůstala věrná rovince. Další pád už se naštěstí nekonal, ale po tom prvním mi zbylo všemi barvami hrající zápěstí na pravé ruce a na zběsilou jízdu si vzpomenu vždycky, když sáhnu po myši. Já vím, brblala jsem celou dobu, co jsme kroužili po asfaltu. Nesnáším, když mi něco nejde, a zvlášť když se cítím tak zoufale nejistě. Po hodince pokusů o zvládnutí techniky jsem zavelela k ústupu a s úlevou sundala mučící přístroje z nohou. První reakce byla "už nikdy víc". Houpavým krokem jsme se pak s mým milým vydali nadýchat jarních vůní. Plácli jsme se na zelenou louku, vnímali okolí a sebe. Ve Šlechtovce jsme poseděli nad pivkem a čajem a poslouchali kytárku až do tmy. Postupem hodin a dnů si říkám, že to vlastně nebylo až tak špatný. Mohla bych dát kolečkám ještě jednu šanci..

...mimochodem: dnes krátce po půlnoci se můj vlak vřítil do 28. zatáčky své klikaté cesty...

...prožitek: Sevřela jsem ji pevně do pravé ruky a přiložila její zuby k ještě voňavému povrchu. Levá držela, svaly napnuté, odhodlaná nepovolit. První řez byl nejistý, ale jakmile se pila zakousla do zeleného dřeva, ten monotónní pohyb jakobych dělala odjakživa. Všechny moje smysly se v tu chvíli začaly sytit: uším lahodil ten typický ostře tupý svištivý zvuk, nos nadšeně zachycoval stoupající vůni dřeva a smůly, oči sledovaly proud drobounkých pilin, které odlétávaly při každém říznutí vpřed i vzad, pod rukama se mi mrskaly drsné větve a na zem padala kulatá polínka... Jen ochutnat jsem neměla odvahu, místo toho můj vnitřní pocit signalizoval z toho dne plné uspokojení.

Ještě že v pátek bylo celkem slušné počasí, neměli bychom kde pobývat. Jsme psanci ve svém vlastním domě. Už týden to v něm vře, měníme totiž našemu domečku očička. Mrkal do ulice hnědými, dřevěnými roletami. Teď se mu bude okolní svět odrážet ve zbrusu nových oknech s bílými rámy. Ozývají se z něj zvuky, jako by byl plný permoníků: ťukání, vrtání, klepání a bouchání... Zedníci nás vystěhovali ze všech místností, a tak jsem v pátek rezignovaně zabalila počítač do igelitů, vypnula mozek a s radostí přijala azyl zahrady. S tátou jsme se svorně pustili do dříví. On sekal a já řezala. Společně jsme si mlčeli a prožívali si každý svoje niterné pochody. Jsem po něm, zase jsem si to uvědomila. Míchají se ve mně dva světy, městský po mámě a vesnický po tátovi. Ale ta touha po jakémkoli dotyku s přírodou, ať je to toulání po horách a lesích nebo jenom práce na zahradě, je ve mně zaklíčená a já se jí nebráním.

Pak jsem se vrhla na plení, hrabala se v zemi a oddělovala zrno od plev, zatímco táta položil na lopatky naši starou hrušku. Slunce nám semtam svítilo pod ruce, a vůbec to nepřipomínalo napjatou atmosféru předešlého dne, kdy jsme ve třech trávili den na malém prostoru mého obýváku, jediné dosud obyvatelné místnosti. Já potřebovala kreativně pracovat, máma byla nervózní z cizích lidí v domě a z nekonečnosti zednických prací, ovzduší se dalo krájet a táta stál někde uprostřed mezi našimi rozmíškami. Ale to už je naštěstí pryč. Jak řekl jeden ze zedníků: "Ono to tu rodinu tak nějak stmelí, že jo?".

Miluju pocit právě umytých vlasů, tu chvíli, kdy z nich smývám šampón, stejně jako když vylézám ze sprchy, kde ze sebe smyju prach dne, cítím se pak tak čerstvá...

Miluju, když se na mě zadíváš, ten moment, když mrkneš, ale tak zvláštně pomalu, řasy na setinu sekundy zakryjí Tvoje temně modré oči, rozvíří vzduch a zase se ladně zvednou, proběhne mi pak to příjemné šimrání až do morku kostí...

Miluju první teplý den po zimě, když vzduch zavoní, až se mi z té vůně točí hlava...

Miluju zvuk praskání polínek v ohni, a barvu žhavých uhlíků, jak hřejí a mihotají se, když popel pohltí poslední oranžovomodrý plamen, a jak ve tmě vypadají jako rozsvícené město z velké výšky, tím žhnoucím světélkováním jsem skoro hypnotizovaná a nemůžu odtrhnout oči, a když se pak konečně odvrátím, mám tváře rozpálené do ruda...

Miluju, když po dlouhé a namáhavé cestě vystoupám někam vysoko na kopec, ten okamžik, kdy se nečekaně otevře krajina, zaostřuju na vzdálené vrcholky, mhouřím oči na slunci a výhled do údolí mi bere dech...

Miluju focení a svou alchymistickou komoru, zachycování neopakovatelnosti okamžiku, hledání ve tvářích lidí a v nehybnosti věcí, a pak těch pár hodin, kdy za červenavého světla vystupují přede mnou ze tmy obrázky...

Miluju svůj domov, teplo a zahradu, rodinu, přátele, život a pevnou náruč...

Miluju ten pocit, když se mi během dne do hlavy začnou vkrádat myšlenky na milování, to vzrušení, které pomalu přichází a touha po dotecích se stupňuje, ten pocit, že jsem sexy dračice...

Miluju změny, ty, které sama chci a které si sama naplánuju, tu radost, že do zajetých kolejí přichází něco nového, že to staré hážu za hlavu, hledím kupředu a měním věci k lepšímu...

Miluju souznění, harmonii duší, když zní naše stejné struny, mluvit s Tebou o všem a o ničem, nechat slova zrcadlit v očích, vychutnávat společné chvíle i chvíle, kdy nejsme spolu, být naladěni na jednu vlnu...

Miluju hudbu a pohyb, když při tanci cítím v těle rytmus, když tóny hladí moje uši, když na bruslích najdu ten správný skluz ostří na ledě, když si můžu beze svědků od srdce zazpívat a myslet si, že to nezní falešně, když namáhám nohy i ruce, až jsou příjemně unavené, když mě muzika rozpálí i rozpláče...

Miluju společnost lidí, jen tak sedět mezi nimi, nechat je diskutovat, hádat se, aniž bych měla ambice se vměšovat, sledovat je, jak se baví o zajímavých i bezvýznamných věcech, smát se s nimi, pozorovat, jak se chovají, jací jsou, vstřebávat jejich názory a přemýšlet o svých, poslouchat je, s hlavou na založených rukou, být s nimi...

Miluju vidět, slyšet a cítit...

Miluju prožívat...