...prožitek: Černočerné nebe na východě, slabé květnové sluneční paprsky na západě a uprostřed čerstvý jarní deštík.. Sleduju s očima dokořán ten zázrak.. klene se přes celou oblohu: červená.. žlutá.. zelená.. fialová.. fata morgána. Křišťálová voda rozkládá sluneční světlo na duhovou bránu, kreslí na tmavém pozadí elegantní oblouk a mně přechází na pár vteřin zrak. Se slábnoucím deštěm začíná mizet, jakoby ji nějaká obrovská neviditelná ruka pomalu gumovala.. Ještě chvíli marně hledám očima barvy, které před momentem jasně zářily na obloze, ale pak už se jen nadechnu svěžího vlhkého vzduchu a je po všem.. Byla vůbec?

...prožitek: Zase končí jeden pěkný den. Začal vlastně už včera večer, kdy jsem Ti zamotala hlavu ve spletitých uličkách naší čtvrti a vyprávěla ty nejkratší bezpointní příběhy z mého dětství o každém domě, ulici a parku v okolí. Zkoušíme houpačky, té volnosti se nemůžu nabažit. Nasáváme vlhkou lesní vůni, zatímco den už se pomalu ukládá do peřin, šeří se a černý les nás pohlcuje. A když dosyta vychutnáme šťavnaté masíčko z grilu, unavení, zachumlaní a zaklesnutí do sebe, zase cítím, jak Ti v polospánku cuká celé tělo snem, který zůstane Tvým nočním tajemstvím. Ráno Tě mám u sebe, zahříváš mě a lehtáš řasami na tváři. Ten den Tě ještě mockrát obejmu. Jdeme zbraslavským lesem a objevujeme staré hradiště, já drbu dančí samičku za uchem a ona nás z blizoučka hypnotizuje svýma velkýma hnědýma očima. Pohledem na tvory v malých klecích, lišku bystroušku opisující svým během nekonečno a poštolky s pokřivenými křídly ztrácím na moment úsměv. Pak nás ale jedna srnka odmění svým ladným sprintem přes cestu, zvláštní jak na ně máme štěstí. Balancujeme spolu na rozpraskaném kmeni padlého stromu, začíná pršet. Nechávám deštník v batohu a na zpáteční cestě voní silnice asfaltem. Je mi fajn. Šimrám Tě jazykem na oušku, zavíráš oči a předeš. A potom, najednou, když se snad po sté nenasytně dívám do Tvých očí a snažím si zapamatovat každý detail Tvého úsměvu, konečně dokážu přiznat sama sobě, že po strašně dlouhé době zase miluju, ať už to nazvu jakkoli, a ačkoli se to ještě bojím říct nahlas, i kdyby to mělo být jen na pár chvil, ten nepopsatelně krásný pocit mě naplňuje až po okraj.

Po tvářích mi stéká voda. Nejsou to kapky rosy, ani jarní déšť, ta voda, slaná jako moře, tryská mi přímo z koutků očí. Chladí a šimrá, kutálí se kolem nosu až k hraně brady, kde se na chvíli zastaví, jako by váhala, jestli skočit. Nechává za sebou mokrou červenou stopu, nejde zastavit, hráz povolila.

Jsou chvíle, kdy toužím být bezcitná..

Měla jsem pochybnosti, ale věřila jsem, ostatně jako pokaždé, ostatně jako se vším. Darovala jsem kus sebe, zkouším to znova a znova, nepoučitelná. Občas se city zarývají do srdce jako ocelový hrot. Bojím se říct si o trochu víc, mám na to vůbec právo? Dostat tak bílou kopretinu, jen tak.. Vidět Tě nečekaně stát před naší brankou, jen tak.. Slyšet něžně svoje jméno, jen tak.. Nechat se pevně obejmout, jen tak.. Pokud tě někdo nemiluje tak, jak si představuješ, neznamená to, že tě nemiluje, jak nejlíp umí. Proto si neříkám o víc. A teď to, co nejvíc potřebuju a miluju, odstrkuju od sebe oběma rukama. Snažím se utřídit myšlenky: K čemu jsem a co tu mám dokázat? Proč mě chceš a chceš mě vůbec? Kolik dostávám, dávám dost? Jaký to má smysl a cíl, kam budeme směřovat spolu? Ano, i taková jsem. Ačkoli se nemám ráda, jsem jedinečná, plná rozporů, zmítaná nezvladatelnými emocemi.

I takovou mě budeš muset přijmout.. Jestli chceš.

Něco dělám pořád dokola špatně. A když život klade pod nohy další a další větve (nikdy ho to neomrzí), němě křičím: dost! Zkusím věci řešit, ale je to ještě horší. Je snad východiskem sedět na zadku a čekat? Pak, jako mávnutím proutku, objeví se čistá obloha, v knížce začne nová kapitola, přijede další autobus, cesta je najednou zase rovná a suchá. Ale to mezidobí je k nesnesení. Dnes jsem v něm. Svět je jako velká dělová koule.. někdy mě katapultuje do extatických výšin, jindy je těžší, než můžu unést. Chybí mi slova.

Kde mám sakra ten kapesník?

...mimochodem: Byl pozdní večer, první máj, večerní máj byl lásky čas, hrdliččin zval ku lásce hlas, kde borový zaváněl háj... tam v té malé české zemi, která je ode dneška součástí Evropské unie.