...prožitek: Uviděla jsem letěl igelitový pytlík. Zvedla jsem hlavu a byl tam.. na obloze. Byla to vlastně delviťácká igelitová taška, ale jaký je v tom rozdíl? Překvapilo mě, jak je vysoko. Nabral asi nějaký silný proud a teď se nechává unášet na jeho vlně. Je to asi velký den v jeho existenci, protože kdy se nějakému obyčejnému igelitovému pytlíku podaří takový kousek?! Pohybuje se zpomaleně v letním slunci, jako by se valil kupředu a očividně si to užívá. Nejdřív nabere vítr dovnitř a celý se nafoukne, pak pomalu vzduch vypustí a neohrabaně udělá kotrmelec, aby zase nabral další dávku. Dívá se z výšky na špičky domů a kolem něj poletují vlaštovky, okukují ho a diví se, co je to za nemotorného ptáka. Chvíli jsem stála a sledovala ho, až mi zmizel v dálce. Tak, to je ta poetika letících igelitových pytlíků.

Není to tak dávno, co mi moje nejlepší kamarádka Evelínka řekla: "Martí, proč si to děláš? Proč si tak ubližuješ?" Je to opravdu tak? Opravdu dělám věci, kterýma si vlastně ubližuju? Dělám to snad schválně? Vždyť jsem pak z toho nešťastná, proč to teda dělám?

Kupříkladu moje práce.. mám maličkou firmičku, je nás pár a podnikáme v oboru, který je prokazatelně finančně výnosný a trh není zdaleka ještě nasycen. Je to práce, která mě hodně baví, vlastně první zaměstnání, z kterého mám radost ..když se daří. Jenže nám se z jakéhosi důvodu nedaří tak, jak bych si přála. Proto mám už dlouhou dobu hluboko do kapsy, a když není člověk ve vatě, když neleží na tom voňavém polštáři ze zelených papírků, když nemá to jistící lano, které peníze poskytují, a hlavně když to pořád trvá.. je to přece jen podvědomá zátěž. Mohla bych změnit zaměstnání, jít někam, kde budu v balíku. Ale já zarputile setrvávám..

Anebo moje máma.. je to zlatá, hodná a starostlivá máma, mám ji ráda. Ale neustále spolu máme konflikty, nepamatuju se, že bychom si někdy jen tak popovídali. Ona mi vyčítá, že jí nic neřeknu, že se o mým životě nic nedozví. Ale když za každou mojí větou následuje nějaká její rada, co musím, co nesmím, ať si vezmu svetr, nastydnu, ať jdu ven, jsem bledá, ať si dám jablko, salát, mrkev, chybí mi vitamíny.. jako by mi bylo pět. A už je tu hádka, protože já se ohradím.. mám přece svou hlavu, je to můj život, nejsem malá holka, se spoustou věcí si dokážu poradit a co neznám, to si chci vyzkoušet, dělat chyby.. třeba si nabiju ústa, ale bude to moje zkušenost, kterou si prostě musím projít. Kdekdo by řekl, že je to normální, jasný generační střet, to se vidí v každý rodině. Jenže moje máma je v podávání rad a návodů na život extrémně dobrá, snad je to smyslem jejího života, prostě jiná být neumí. A já, abych předešla těmhle výstupům, protože když už máma překročí v radách mez, vloží se do toho ještě táta, který se ji snaží usměrnit, hádka přejde mezi ně a za všechno samozřejmě můžu nakonec já, radši jednoduše mlčím a svoje starosti i radosti si nechávám pro sebe. A tak ochuzuju vlastně sama sebe o sdílení s těmi, které mám tolik ráda..

Pak mě trápí láska.. jsem zamilovaná a snad i milovaná. A já přesto někdy podlehnu obavě, že mě nemá rád, protože se dlouho neozval, že se určitě rozejdeme, protože je tu nějaký problém, že nejsem pro něj dost dobrá, protože nejsem pořád tak v pohodě a nevydržím tolik, co on.. A pak přijde smska nebo sám můj milý a všechny obavy jsou zažehnané, svět je najednou růžovější a obloha jasnější..

A v neposlední řadě já.. jako bumerang se mi pořád vrací myšlenky, že jsem na světě úplně nemožná, hloupá, ošklivá, nespolečenská, depresivní, zlá, hysterická a tragická..

Jsem asi vážně masochista!

Pravda je, že nic není tak růžové, jak se na první pohled zdá. Pravda je, že jsem ke svému okolí nebyla v poslední době úplně upřímná, ani k sobě ne. Úsměv a snaha o neustálý optimismus.. ne, hlavně k sobě ne. Pravda je, že v posledních dnech jsem byla dost ve stresu. Když je člověk sám, může si dovolit odkládat problémy na pozdější dobu. Může si dovolit nějaký ten ústupek vůči sobě, když se jedná o něco nepříjemného. Může si dovolit omlouvat svoje chyby a občas si i lhát do kapsy. Když je člověk sám, nemusí nikomu skládat účty.. jen sám sobě. Pravda je, že tohle všechno jsem si v posledním roce dovolila. Ale teď už nejsem sama. A pravda je, že teď už si nemůžu dovolit namlouvat sama sobě, že je všechno v pořádku.. natožpak tomu nejbližšímu. Teď už musím s pravdou ven, protože vztah je o těch dvou. Stojí před sebou nazí, obnažení do nezazšího koutku svých těl i duší. A pravdou je, že v tu chvíli na sebe musí člověk pohlédnout, ať se snažil sebeurputněji, snad z pudu sebezáchovy?, od sebe a svých nedostatků zrak odvracet. A tak na sebe hledím. Pravda je, že dnes jsem měla někam jet a nejela. Někam, kam jsem se moc těšila.. ale nejela jsem. Vstala jsem ráno s nevyspalou, s žaludkem na vodě, bez energie. Někdy ještě dokážu zatnout zuby a jít, ale dneska.. musela jsem to zabalit. Tak ráda bych teď byla s tím nejbližším a bavila se s jeho přáteli. Pravda je, že potom, co odjel, jsem se sesypala jak domeček z karet.. rozbulela se jak mimino.. z očí se mi koulely slzy jak hrachy a já jsem jenom stála a divila se, kde se bere tolik vody. Tíha těch potlačovaných problémů a nevyřčených slov, která mě v poslední době trápí, teď zabrnkala varovně na harfu mých nervů. Na povrch se začaly vyplavovat všechny moje staré nedořešené životní otazníky. A já se bojím, že nedokážu být svému milému tím rovnocenným partnerem, dokud si tyhle svoje gordické uzly nerozetnu. Pravda je, že to bude bolet.. hodně. A pravda je, že to asi budou ta nejtěžší rozhodnutí, které jsem kdy udělala. Tak, a teď tu stojím před sebou nahá a nevím, co bude dál..

...prožitek: Nemám potřebu psát. Odehrává se to všechno ve mně, vychutnávám si to, slova znějí až trapně hezky. Ošklivý věci člověk brzo zapomene a ty pěkný pak vypadají jako příliš krásná idylka na to, aby to byla pravda.

To, že venku je léto a po modrý obloze letí bílý nadýchaný oblaka.. že zelený listy se v teplým větru chvějou a meruňky, ještě tvrdý a kyselý, každým dnem dozrávají a brzo donutí větve stromu pokorně se sklonit.. že každý večer voní Stromovka bezem a jasmíny a ptáci chrlí svoje písničky jeden přes druhého.. že v jednom příjemném jarním dni zdolám šedesát kilásků na půjčeném kole, jsem utahaná k smrti, rozcuchaná, zpocená, ale štastná a Ty mi pak řekneš, jak vypadám nádherně.. že z louky před námi vzlétají letadýlka a já pobaveně sleduju, jak chlapi potřebujou čas od času spolu prostě chlapsky mluvit.. že kaktus vyrazil snad dvacet drobných červených květů k naší spokojenosti.. že moje mamka má konečně za sebou všechna vyšetření k transplantaci a nezbývá než trpělivě čekat na dárce a doufat, že tentokrát to už konečně vyjde.. že jsem za posledních čtrnáct dní viděla a slyšela víc muziky, než co bych uvěřila, že se do mě vejde, třásla se při BSP zimou v kotli a jindy si zas při Neřež hověla s Tebou na dece.. že to, co je mezi námi, je pořád nějak silnější a já začínám ztrácet hlavu.. že včerejší rudé slunce, které se pomalu snášelo k obzoru, vytvářelo na skalnatém kopci nad Šárkou tak magické světlo a mně se chtělo lítat, že jsem Tě musela obejmout a zašeptat..

To všechno zní tak kýčovitě, idylicky a obehraně.. ale to všechno a víc si teď nadšeně užívám.