Ze semaforu na druhé straně křižovatky na mě červeně svítí připažený panáček. Čekám, a v ruce si hrdě nesu kytku, několik květů, žluté sluníčkové a rudé jako krev. Při pohledu na ně se mi pokaždé pusa roztáhne do blaženého úsměvu.. Stejně, jako když si vzpomenu na rozesmáté oči mého milého, když mi je dával. Kolem mě se šourá stará babička, má už asi hodně odžito. Zastaví se, a pak směrem ke mně zavolá: "Ať žijou Martinky!" A na semaforu naskočí zelená..

Hlavní nádraží, bágly, lidé, vlaky... Tak se zas jednou ocitám uprostřed pánské zábavy. Oni tolerují moje čajíčky a minerálky, když se stavíme v hospodě "na jedno", a mě zase pobaví pohled na pět chlapů stojících u cesty v řadě vedle sebe, když si s tím "jedním" musí všichni najednou odskočit. Stoupáme, jsem jako obvykle pozadu, ale můj milý mě trpělivě popohání. Už se smráká. Chaloupka jak z pohádky na kraji prudkého svahu. V plné kráse ji vidím až ráno, poslední kilometry od vlaku jsme šli už za tmy. Kukačka. Zápraží a vysutá latroška, voda vyvedená ze studánky, krkonošské lesy vůkol, sportu zdar, turistice zvlášť.

...prožitek: Jsem malátná, přece jen celodeňák na Sněžku trošku vyčerpá, zavírám oči a nechám okolí vznášet se mi v polospánku nad hlavou. Přitisknu se k Tobě, hřeješ a už zase spíš, jsi rekordman v usínání za jakýchkoli podmínek. Vnímám jen teplo linoucí se pomalu místností, hlasy u stolu a zvuky z kamen. Kluci se baví o jídle, jak jinak, když na pánvi už začínají vonět houby, které nasbírali cestou z výletu.

Na Sněžce to docela fouká. Ani nevlídné počasí neodradilo tu spoustu turistů, vesměs Poláků, z dálky od Slezské boudy vypadají jako barevný had šinoucí si to klikatě vzhůru. Vmísím se mezi ně, do kopce zase poslední, ale "dobyt"! Můj milý mě vítá na vrcholu, ani si to nestačím uvědomit, rozhled je úžasný. Po nekonečném sestupu do Špindlu, kdy dno údolí se zdá hluboko v nedohlednu, remcají dokonce i kluci. Už toho máme plný kecky, ale mě překvapuje, že nejsem až tak vyřízená, jak jsem čekala. A večer Víťa peče kuře, smaží houby a vaří zelňačku na ráno. Zhasneme a budeme si povídat, pronese někdo.. Tak zhasínáme, Míra vypráví historku o nacistech a bílé paní z Rožmberka a pak všichni zařezáváme až do rána.

Ospalá neděle. Uleželá zelňačka čeká, až kluci pokoří vyvrácenou břízu, která visí ze svahu pod chalupou, smutně na nás vystrkuje zadek i s kořeny. Pustí se do ní sekerou a pilou, mají plán, rozdělují si úkoly, odříznou ji a s vypětím všech sil vrátí její pahýl zpátky do ďolíku, který po ní zbyl. Nadšeně si plácnou. Fascinovaně je pozoruju, jak se hemží kolem pahýlu, který teď falicky trčí ze stráně. Nejradši bych se do toho vložila, cítím, jak se ve mně projevují kořeny mých vesnických předků a zkušenosti s kácením na naší zahradě, ale radši nechám přesilu chlapů, ať si s břízou poradí sami.. A nakonec se jim to daří. Zelňačka je zasloužená.

...prožitek: Tak zase s báglem, šlapem na vlak. Uteklo to. Ještě se otočíme, poslední pohled na zelené kopečky, stráň s chalupama a namodralé oudolí. Je tu pěkně. Poznám, že to tam mají kluci rádi. V hospodě si líznu párkrát piva, na segoš je to potřeba. Ještě než nás dovnitř zahnala lezavá zima po dešti, seděli jsme všichni na zahrádce. Já i Ty obkročmo na lavici, jsi unavený, objal jsi mě zezadu a navzájem jsme se zahřívali. Víťa s Kubou, Dánoš a Míra... měla jsem je tak všechny jako na dlani okolo sebe. Vzduchem létaly staré i nové historky, některé už znám. Pohoda. Je mi s nima dobře. Jednou jim to všechno řeknu.

...prožitek: Hopsám si to po štěchovických hvozdech, zatímco Ty jsi stovky kilometrů daleko, zrovna asi přilepený k nějaké skále, možná právě sedíš na některém ze špičatých alpských vrcholků, pozoruješ svět z ptačí perspektivy, přehráváš si v hlavě každý svůj krok a chyt, vychutnáváš to uvolnění po výstupu, do paměti si ukládáš detaily skal, udolí, nebe. Víš jistě, že by se mi tam líbilo.. Já zatím stojím na kraji lesa a dívám se na jiný kus země. Přede mnou je vyhřátá louka, je to obyčejná tuctová louka s vysokou trávou, uprostřed roste křivě strakatá bříza, na protější stráni je rozhozeno pár chalup, a slunce pálí, že musím zvednout dlaň k očím, voní tu smůla a šišky.. A já vím, že tady by se Ti líbilo.

...prožitek: Je léto, červenec, je krásný teplý večer plný slunce. Jsi tu se mnou a občas mě polechtáš jazykem na oušku. Došli jsme až k místu, kde se vysoká tráva rozevírá a hned u vody je tu úzká dřevěná rybářova lavička, jako by tu čekala jen na nás. Sluneční paprsky se nám ze strany opírají do tváří, řeka si to kolem teče klidně, nevzrušeně a voní rybami a životem. Těsně nad hladinou se ženou rackové, zaprášení od mouky, jen hlavu asi strčili do komína, skřehotají a honí mouchy a komáry. Každou chvíli zakloním hlavu a koukám střídavě do oslepující modře oblohy a Tvých očí. Hledáme v životě jistoty, polemizujeme spolu, notujeme si... Kromě té jedné sporné finální jistoty mám už jen tuhle: když se na mě valí civilizace, vyskočím na vteřinu z toho vlaku, splynu s přírodou, vidím a vím, že funguje, že se svět nezastaví ze dne na den. A co je teda smyslem života? Pro mě? V tuhle chvíli? Je to přesně tenhle okamžik, kdy tu my dva sedíme, splynuli jsme s přírodou kolem sebe, splynuli jsme se sebou. Dneska vím, že jsem tu správně...