...prožitek: Chybí mi. Chybí mi ten pocit. Bezděčně stojím u okna a upřeně zírám někam do prázdna oblohy... Pořád mám před očima krajinu Novohradských hor a Třeboňska, usilovně šlapu do pedálů a přede mnou se vine silnice, úvoz, kamenitá hráz, polní a lesní cesta, kopec střídá údolí a rovina rovinu. Kilásky každý den naskakují, stejně jako štípance od komárů a vos. Míjíme desítky dalších cyklistů, rybníky, bažantí a husí farmy, rozhledny, kostely a návse. Kemp je nám na pár dní domovem, voní praskáním ohně, svařákem a grogem, šumí hlasy a smíchem, když se všichni scházíme u piva a nad mapou plánujeme trasu na další den. Večer zatáhneš zip u stanu, svět a pět kamarádů necháš tam venku, jsme jen my dva, v našem iglů, unavené svaly a otlačené zadnice si zahříváme ve spacácích. Ošlehané tváře a osmahlé nohy, cvakání převodů, Žofínský prales a vážky nad klidnou hladinou Huťského rybníka, kopec z Dobré do Hojné Vody, tvrze a historky, Nové Hrady, Cuknštejn, Žumberk, rakouské kopečky a vesničky s trpaslíky, Mandlstein a ilegální přechod hranic, nezmoknem?, špičky smrků z rozhledny na Kraví hoře, zemský ráj to na pohled, třeboňské rybníky, šlapadla a rákosí na nejdelším, nejhlubším a nejčistším Staňkovském, vosy v brčku a hospody po pravý straně cesty, u Lužnice s Emou Destinovou, domeček naložený na nosič, jedeme na pohodu, ahój. Kopce jsou výzva, boj vůle s prahem bolesti, pomine okamžitě, jakmile se kolo přehoupne přes vrchol a letí dolů. Jako had stíháme jeden druhého, sedm statečných bez koní, po rovinách uháníme s větrem o závod. Většinou dýchám ostatním na záda, hýčkám si své poslední místo, ale i tak si užívám ten pocit. Ten, který mi teď tak chybí. Vítr ve vlasech.

To really love a woman,
to understand her,
you’ve got to know her deep inside
Hear every thought,
see every dream,
and give her wings when she wants to fly
Then when you find yourself
lying helpless in her arms,
you know you really love a woman

When you love a woman,
you tell her that she’s really wanted
When you love a woman,
you tell her that she’s the one
She needs somebody,
to tell her that it’s gonna last forever
So tell me have you ever really...
really, really ever loved a woman

To really love a woman, let her hold you,
till you know how she needs to be touched
You’ve got to breathe her, really taste her
till you can feel her in your blood
And when you see your unborn children in her eyes
you know you really love a woman

When you love a woman,
you tell her that she’s really wanted
When you love a woman,
you tell her that she’s the one
She needs somebody,
to tell her that you’ll always be together
So tell me have you ever really...
really, really ever loved a woman

You’ve got to
give her some faith, hold her tight, a little tenderness
you’ve got to treat her right
She will be there for you taking good care of you
You really gotta love your woman

And when you find yourself lying helpless in her arms,
you know you really love a woman

Bryan Adams

...páteční:

Věčný svit neposkvrněné mysli, nechtěla bych to, i kdyby mi vzpomínky na lásku rozervaly duši, protože v životě člověk řekne, udělá a vytrpí spoustu hnusnejch věcí a sprosťáren, nejde zmáčknout erase, protože (to už asi někdo řekl) bolest mi dává najevo, že ještě žiju, a za vteřinu opojení druhou bytostí vzpomínky stojí, pro ty okamžiky člověk žije, dobré i špatné, všechny jsou jenom zrníčkem prachu na rozvířené cestě.

Rozmrzelá, večerní touhy, holčičce berou hračku a ona uraženě bdí, zatímco Ty spíš. Ale ona ví a bude hodná, bude Tvoje hodná holka, usíná. A Ty víš, a ráno ji škádlíš.

...sobotní:

Botanická zahrada, japonský klid, hra slunečních paprsků pod listy rákosí, kamenitá cestička se vine dokonale upravenou zelení, bublání potoka a duté zvuky dřevěné zvonkohry rozechvívají můj vnitřní vesmír, sedíme v čajové chýši a čekáme, že se zpoza vyumělkovaně zastřižených keřů vynoří malý japonský kmet s dlouhými bílými vousy, pokloní se, sedne si vedle nás na kraj lavičky a začne vydrnkávat typickou japonskou melodii na nějaký typicky japonský nástroj. Nepřichází.

Naučná stezka, blbneme na dětském hřišti plném nejrůznějších dřevěných houpaček a prolézaček, poznáváme stromy podle kmenů, i o půlnoci Ti řeknu, že "Velká skála má značný geomorfologický význam", házíme po sobě šišky a bodláky, šimráme se stébly trav, obloha je vzhůru nohama a po Praze letí mraky, smějeme se, šplháš na třešeň, utíkám ti, líbáš mě, je nám fajn.

...nedělní:

Nádražní blues, vlak příjemně kolíbá, jsi zamyšlený, sedím proti Tobě, sleduju Tě skrz šedozelené sluneční brýle, vznášíš se najednou v jiném světě, jsi daleko a mě napadají stovky myšlenek a otázek... "Kdo jsi?" "Je mi s Tebou tak dobře." "Co Ti teď asi letí hlavou?" "Už Tě znám, ale přece jsi pro mě velkou záhadou." "Jaký jsi byl jako dítě?" "Kolikrát sis rozbil koleno a kolikrát ses popral?" "Kolik jsi měl dětských lásek a jaké kamarády?" "Hráli jste si na vojáky nebo na indiány?" "Kolikrát ses zklamal v lásce? V lidech?" "Máš tajná přání a touhy?" "Splnil sis už nějaké?" "Miluju ten Tvůj lehce zamračený výraz, když přemýšlíš." "Co pro Tebe znamená rodina, přátelé?" "Jsi tak klidný a vyrovnaný, emoce na uzdě, někdy mě to dohání k šílenství, ale zároveň je to to, co mě na Tobě přitahuje." "Kde bereš energii a jistotu?" "Co se Ti zdá, v noci, když spíš a moje rty se dotýkají Tvého čela?" "Možná nejsi romantik, ale umíš být něžný." "Jaký vlastně jsi, opravdu, tam uvnitř a jaký budeš za rok, za deset let?" "Pochyboval jsi někdy o sobě? O světě?" "Jsi tam, kde chceš být? Se mnou?" Otázky, na které nikdy nedostanu odpověď. Venku za oknem ubíhá krajina, míhá se svět, stejně jako život, mění se každou vteřinou, pořád Tě ještě objevuju a Ty mě. Ve vlaku napadají člověka různé věci.

Mže, jdeme podél vody a u jezu zkoušíme, jak je studená, nakonec se uvelebíme v trávě, koukáme na řeku a já mám chuť Tě zkoumat, provokovat a mluvit o intimnostech, kladu Ti lechtivé otázky, stydím se, ale baví mě ptát se dál, culíš se a chceš vědět moje tajnosti. Vzrušuje mě to.

Plzeňská Zeď, pozdravím pár kamarádů a těším se, první tóny, tak známé, zpívám s Pinkem téměř celý koncert a Zeď už stojí, je připravená, aby ji Filip Benešovský zbořil. Tleskám.

Sázava Fest se pravděpodobně vydařil. Alespoň to, co jsem viděla a slyšela, stálo docela za to, ačkoli kapely, na který jsem tam hlavně jela, zahrály beze mě. Vychutnala jsem si totiž festiválek v lehce horečkovém opojení. To ta zatrapilulka, rozhodila mi veškerý fyzický i psychický pochody, takže dál už se obejdu bez ní.

Malá kulatá bílá věc... Seděla jsem nad tou pilulkou dobrou půl hodinu a hypnotizovala ji... "Tak co mi provedeš?" "Budeš ke mně milosrdná a neuškodíš mi?" "Řekni mi, proč to vlastně dělám?" "Dělám to pro něj..." "Ne, dělám to pro sebe a pro něj..." Před měsícem, před týdnem, ještě včera, už jsem byla pevně rozhodnutá, ale teď přišla ta chvíle polknout první a mě přepadla panika. Tak to je vždycky, když si podrobně prostuduju příbalový leták. Už teď mám všechny symptomy nežádoucích účinků a komplikací při užívání. Ach jo, já vím, že to stejně udělám, mám pro to svoje důvody, minimálně tři, ale ten první krok je vždycky nejtěžší. Poprvé překročím tak zásadní hranici, kterou jsem nijak zvlášť netoužila překročit. Měla jsem pro to svoje důvody, minimálně tisíc... Ale v poslední době je všechno jinak. Tak dobře, nebudu tu přece sedět a mluvit s pilulkou. Jdu na to...

Minulý týden jsme slavili máminy šedesátiny. Málem dostala k narozeninám novou ledvinu, málem, v pátek v noci... nebo to byl jenom sen? Ne, nebyl.

...prožitek: Pomalu se vracím z hlubin nevědomí, z horního patra ke mně doléhá zvonění telefonu. A pořád. Pravidelně a vytrvale. Kolik proboha může být hodin? Na budíku svítí půl třetí. Nade mnou u rodičů je slyšet šramot, vytřeštěně zírám do tmy, nemám ráda tyhle noční telefony, nosí špatné zprávy. Ale tahle, tahle mohla být dobrá. Najednou jsem čilá a běžím po schodech. Máma pokládá sluchátko a překvapeně říká: "Mají pro mě ledvinu. Teď, hned." Táta se oblíká, snažím se jim pomoct zabalit rychle nejnutnější věci, připadám si nemotorně a hlavou mi zběsile lítají nejrůznější myšlenky a pocity. Ještě mi to nedochází. Až když zase ležím v posteli, naši jsou na cestě do nemocnice a já můžu v klidu ty pocity vstřebat. Jenže moc klidná nejsem. Musím se nadýchat nočního vzduchu, opírám se o okno a někde pode mnou funí ježek. Jeho temný stín spíš tuším než vidím. Neusnu. Plíživě se mi začínají vracet vzpomínky na loňské jaro... nechci, aby si máma prožila znova tu bolest, bezmoc, zklamání a všechny ty komplikace. Ale teď už doktoři ví víc. Každopádně tenhle noční telefonát byl nečekaný. Nechci na to myslet, ale ta myšlenka se mi pořád vkrádá do hlavy... někdo dnes v noci zemřel a máma třeba bude moct žít dál, bez dialýzy. Nesnáším to čekání, čekání je ubíjející. Už se rozednívá. Teprve v půl osmé slyším naše auto a dupání po schodech, dvojí dupání?! Jsou zpátky oba, testy na slučitelnost nevyšly dobře, takže by máma ledvinu zase nepřijala. Táta vypočítává pravděpodobnost, ještě jí takhle můžou pozvat čtyřikrát a teprve po páté to může vyjít. Sobotní dopoledne se najednou zdálo klidné jako vždycky, jakoby se v noci nic zvláštního nestalo. Tak snad příště. Ale přístě už budeme vědet. Příště už nás nepřekvapí drnčící telefon v půli noci. Příště už budu klidnější... Aspoň doufám.