...prožitek: Yvonne Sanchez. Chvíli sametově hladí, a pak zase živočišně protíná vzduch v sále. Její hlas je čtvrtým nástrojem Robert Balzar tria. Z klapek klavíru tryskají křišťálové tóny a rozprskávají se někde v barevném prostoru. Zdánlivá disharmonie se nad muzikanty spojuje ve své dokonalosti. Kontrabas mi tlumeně rezonuje v hlavě a v bubenických sólech se chci ztratit. Když Balzar trio střídají další muzikanti, překvapivě zazní vášnivé latinsko-americké rytmy. Černošský perkusionista bubnuje ve zběsilém tempu, erotický zvuk Hammondek se obtáčí okolo Yvonnina hlasu a kytarista rve naše vnitřní struny v cikánském stylu, moře těl pod pódiem se rozvlnilo energií. Znovu staří známí, a navíc Bártův sexy jazzy hlas, proplétají se spolu v milostném objetí tónů, klavír nahazuje háček a basa zasekává. Slušela by jim komornější atmosféra. Yvonne se loučí, rozesmátá diva s liliemi. Zůstal ve mně jazz, a venku před Akropolí už podzim zatnul létu tipec.

Když nepočítám květovanou oranžovou matračku a modrobílý nafukovací člun v dětství, a pár vyjížděk na lodičkách a šlapadlech, tak tenhle víkend to bylo poprvé, co jsem vyrazila na vodu. Ve velkém zeleném raftu. Každoroční vodácká akce - vypouštění přehrad na Teplé a Střele - přilákala desítky žabáků a vodních víl. V pátek jsme zakotvili v Březové, a hned po ránu začal kemp ožívat kanoemi, kajaky, malými i velkými rafty. Naše dvě čtyřčlenné posádky se vmísili do toho vodního reje a vyjeli na spanilou jízdu směrem ke Karlovým Varům. Levý háček, to jsem byla po ty dva dny já. Pozdravila jsem se s pádlem, vyslechla pár pokynů ke spolupráci se zadáky a už se nechala unášet peřejemi. Kaskády pod karlovarskou kolonádou mě trochu ošplíchly, a tak, když jsme se z Teplé přelili do Ohře, spojili oba rafty a splývali s řekou, mohla jsem se natáhnout a vystrčit mokrý zadek na sluníčko. Leželi jsme spolu na přídi a letěli těsně nad hladinou. Vyhřívali jsme se pak ještě dlouho, do zásoby, noční přízemní mrazíky aspoň trochu zpříjemnilo nebe plné hvězd. Sjíždění Střely bylo o poznání náročnější. Přespali jsme na louce u Chyše, ale naskočili jsme na vodu u Žlutic, o pořádný kus výš než davy vodáků před námi, takže už byla celá téměř jen naše. Uzounká, klikatila se krajinkou a občas nám přichystala do cesty kmeny padlých stromů, jez nebo slavobránu z větví. Říčka byla milosrdná, na jedné kládě jsem si jen nabrala trochu vody do bot. Ledňáček nám chvíli dělal lodivoda, sledoval, jestli pořádně zabíráme. A když už jsme dojeli do Rabštejna a kousek dál na ranči přistáli a balili nádobíčko, přišlo mi to docela líto. Tak zase příště, ahój.

...prožitek: Přišlo to nějak nečekaně. Ten pocit mě překvapil. Těžko se mi hledají slova, ale musím na něj znova a znova myslet. Ještě se mi to nestalo. Nikdy. Snad jen, když jsme byli lézt posledně, ale tohle bylo mnohem silnější.. Stěna. Radíš mi, kudy se vydat, jak se do ní opřít, umetáš mi cestičku lanem. Už mi ruce i nohy zabírají víc, už se častějc dívám na svět od stropu, už líp využívám vlastnosti chytů, máš pravdu, takhle to jde snáz, už to chci vzdát, ale Ty mě dolů nepustíš, zatnu zuby a najdu jinou cestu.. Když pak jdeme ruku v ruce domů, směju se na celé kolo. Nejde to zastavit, mám hlavu někde v oblacích, oči dokořán a pusu od ucha k uchu. Co to je proboha? Euforie, kterou neznám. Chci tam zpátky, znova usilovně stoupat a lehce klesat. Lapila mě..

...prožitek: Liduprázdný Beroun nás ospale převaluje v puse, jen sociální demokrat Standa se na nás dívá z billboardů svýma upřímnýma očima.. necháme se s radostí vyplivnout na periferii. Mhouřím oči do dálky a krajina, zvlněná jako ještěrka vyhřívající se na slunci, mě naplňuje, pohlcuje. Jsme jen zvířátka, která touží být na vzduchu.. Do vápencového kraje nás vedou značky na stromech, naše Ariadnina niť, párkrát se nám přetrhne: "Já tě nemít, tak se úplně ztratím..", "My se nemít.. co bychom si počali? Úplně se ztratíme." Jezero, spíš louže, uprostřed lomu se leskne jako fata morgána, je kolem něj podivné ticho a několik koupajících se lidí, stojíme v povzdálí a sledujeme ten výjev, zdá se mi jako z jiné planety. Kopec pod Aksamitovo bránou mi krátí dech, Ty po skalách šplháš jako kamzík, bereš mě k sobě, pevně, ale i tak cítím ten svíravý pocit strachu, to chvění v břiše, když se nakláníme nad propastí. Házíš mi do výstřihu rudé šípky, na oko dělám, že mě to zlobí, ale chci ještě.. Před námi se otevírá údolí, Čertovy schody, lom zakousnutý do kopců naproti, kousek dál kdysi chovali koně, mimochodníka, zvaného prus. Jeskyně nám dýchnou do horkého obličeje chladný vzduch s příchutí chlóru a my se ponoříme do jejich hlubin. Pod zemí se odehrává divadelní drama plné lásky, v hlavní roli nažloutlé stalagmity vzpínající se vzhůru ke špičatým stalaktitům sklánějícím k nim své hroty.. "Nenaplněná vášeň" - dva, kteří se nikdy nespojí, "Jezírko lásky", "Dívčí sen" a koněpruské růžice, semtam mi kápne na hlavu a na chvíli nás spolkne černočerná tma. Chtěla bych mít víc času, prosmýknout se průrvou ve skále a objevit neprobádanou chodbu plnou krápníků.. K Srbským skalám máme ještě daleko, hraješ si se mnou a já Tě nechávám. Ve vlaku Tě pak tajně sleduju, když podřimuješ. Večer se do sebe zaklesneme, ještě dnes jsem z toho pocitu celá omámená a rozpaluje mi tváře, kdykoli na Tebe pomyslím.. Za oknem vítr laškovně prohrabuje stromům koruny a slunce vypaluje na listy svoje znamení. Chci ven.