Moje nejmilejší Evelínka odjíždí. Odjíždí mi na rok do Anglie se svým záchranářem a mně je smutno. Evelínka je moje soul mate, moje vrba, i velký třeštidlo, mluví mi z duše, nabíjí mě, moc dobře zná všechny moje radosti i strasti, komplexy a divnosti, ale i přesto mě má ráda. Nevím, jestli umím být dobrá kamarádka, ale naše mentální spojení je, myslím, vzájemný, a tak mi tu bude chybět. Ale pro ni je to velká cesta, velká příležitost a taky velká zkouška. Budou jen oni dva v cizím světě, ale budou spolu. Konečně. Proto musí odjet, opustit práci, rodinu i přátele a následovat svou lásku. Chtěla jsem se včera žalem ztřískat do němoty a předpokládala jsem, že budu celý rozlučkový večer bulet jako želva. Pravda, trochu jsem se lízla, i když mi to můj mužskej nevěřil, ale brečela jsem si jen tak dovnitř. Ono to jaksi ani jinak nešlo, když Evelínka chodila po hospodě se strakatou plyšovou kravičkou za tričkem a zpívala o pejskovi, jak si hraje se svým stínem na stěně. Tak pusu a šťastnou cestu, kravičko..

Krčím nos, vrásky nevrásky, nízké slunce se mi opírá do očí a hlavou mi zní Dvořákova novosvětská.. Adagio - Allegro molto. Ruce ulepené od voňavého dřeva, pila zpívá tu svou a špalků přibývá.. Largo. Zelené kopečky už začínají krvácet, z chalup stoupají tenké proužky kouře, nad údolím se převaluje bílý mlžný závoj a z lesů je cítit vůně hub a tlejícího listí. Tady je Krakonošovo. Proč se tu člověk cítí tak dobře, vřele, tak doma?.. Scherzo. Molto vivace. Poslední teplý podzimní vítr češe stromům vlasy. Nažloutlým listům už křehnou prsty, neudrží se, chvíli se učí létat, marně, a o zem pleská zlatý déšť.. Allegro con Fuoco. Koho by napadlo pouštět draky na nejvyšším vrcholku Čech. Stačí roztáhnout ruce. "Ale je tu krásně. Jo, tady jo."

...prožitek: Konečně. Tak dlouho jsem po něm toužila. Tak dlouho jsem na něj čekala. Co nocí jsem kvůli němu nespala. Konečně je můj, jen můj. Krásný, rychlý, spolehlivý. Můj nový... compjůtr.

...prožitek: Dneska mám zas jednou tu svou nepopsatelně hnusnou náladu.. Není to kvůli tomu, že jsem se v neděli chovala jako rozmazlenej fracek, ačkoli přiznávám, že jsem celý naše ranní škádlení, který mělo směřovat k milování, dohnala až do krajnosti a málem za sebou zabouchla dveře. Někdy potřebuju trochu zkrotit, uvědomuju si to. Byla to pro mě lekce, ale kvůli tomu tuhle blbou náladu nemám. Ani to není kvůli práci, jelikož se mi podařil neskutečně husarský kousek, za čtyři dny jsem si našla nové zaměstnání, ztratím sice svoji volnost, ale nebudu už muset dělat novou dírku na pásku u kalhot. Možná bych z toho měla mít větší radost, aspoň takovou, jako všichni okolo mě. Není to ani kvůli nadcházejícímu podzimu, sice jsem teplomilka a neznám nic lepšího než štrádovat si to po vyhřátých horách a zelených lesích s voňavým sluníčkem nad hlavou, ale padající listí zbarvený do zlata a krvava a noční mrazíky kreslící krajky na okna maj’ taky něco do sebe. Tak nevím. Čas od času mě prostě tahle odporná nálada přepadne a nemůžu se jí zbavit.. Apatie, slzy, vztek, zoufalství, touha po něčem, po čemkoli. Je to ta nálada, kdy si buď musím pustit něco hodně smutnýho, abych se z toho vybrečela, anebo pořádnej nářez, abych se z toho vyskákala a vykřičela. Ale někdy stačí, když zazvoní telefon a někdo řekne, že zbožňuje i takovou náladovou příšerku, jakou jsem právě teď já. Tak teda nevím, dneska nikdo nezavolal. Snad se z toho do rána vyspím.

Nemám ráda negativní pocity. Nejradši bych byla, kdyby svět existoval v naprosté harmonii. Pár lidí mě zklamalo. Není to poprvé a vím, že ani ne naposled. A taky vím, že to brzo odezní a já je zase budu mít ráda. Ale teď, v tuhle chvíli mě to mrzí.