Vyšla jsem na verandu, už byla skoro noc. Lampy ozařovaly lesknoucí se louže na ulici a ve tmě za údolím probleskoval vzdálený kus města. Šla jsem jenom vynést odpadky, ale překvapil mě ten svěží vítr, co mi vjel do vlasů. Zůstala jsem tiše stát na schodech, jako bych se teprv za celý den, po dlouhé době, nadechla. Potřebuju tuhle chvíli. Beze slov splynout s okolím. Dívat se do dálky a zaposlouchat se do hučících stromů zvířených větrem honícím se nad Šárkou. Nedělo se v tu chvíli vlastně vůbec nic, svět prostě jen existoval, další bezvýznamný den se končil. Kolem šel cizí pán a telefonoval. Doufala jsem, že mě nezahlídne, jak tam tak stojím s hlavou plnou myšlenek, klepu se zimou a nechávám noc mnou prostupovat. Chci zůstat skrytá, tohle je jen můj okamžik. Poslední dny a týdny, nabité k prasknutí, jsem nějak neměla čas se zastavit, takhle, a nadechnout se. A přitom jen v tomhle okamžiku si uvědomím celý svůj vesmír.

...nestíhám. minuty se mi kradmo prosmýkávají skrz prsty, natahuju po nich ruce, ale ony i s hodinami a dny mizí v nenávratnu, nestíhám. nestíhám si všímat. prvních mokrých vloček, které mi ulpívají na splihlých vlasech. ostrého studeného vzduchu, který mi projede hrdlem až do žaludku při každém nadechnutí. slábnoucího denního světla, které pohlcují nažloutlé pouliční lampy. posledních spadlých listů, které se zkrouceně válejí ve slizkém listopadovém marastu. nestíhám. nestíhám si všímat podzimu.

Uuuuuuuuuuf!