|
...neumím být nemocná, nechci. Je to pro mě ztráta času. Mohla jsem teď být úplně někde jinde, prohánět se po horách, koulovat se a blbnout. Místo toho chrchlám, frkám a rozhazuju kolem sebe naštvaný bacily. Ale hlavně mě napadá spousta vlezlých myšlenek... Připadám si jako šejkr, plná tisíců ledových střepů, trochu kyselého citrónu, kapku sladkého likéru, stovky naprosto protichůdných stavů a pocitů, protřepat, nemíchat. Jsem na mrtvém bodě. Možná to je zase jedna z dalších křižovatek nebo jenom podzimních splínů s blížícím se koncem roku. Nevím. Když jsem před nedávnem tak radikálně změnila část svýho života, čekala jsem, že mi to přinese nějaký vnitřní uspokojení, zklidnění, ujištění, že se ta moje cesta ubírá správným směrem. Že budu mít spoustu jiný práce, než jen o sobě a o všem přemýšlet. Chyba lávky. Mám dojem, že je to přesně naopak. Do života se mi vkrádá mnohem víc otázek, pochybností, víc než dřív, a uvnitř zůstávám pořád nevysvětlitelně neklidná, nespokojená... Koukám z okna a vidím souseda, jak spravuje auto, nad ním stojí jeho tchýně a celá ta situace vypadá tak v pořádku. Naše rodina je nemá zrovna v lásce, udělali nám pár ošklivých věcí. Ale jejich život se zdá být zajetý v jasných a přímých kolejích. Soused se oženil, má dva syny, baráku dali novou střechu, okna i omítku, kluci jim rostou, manželka, ač trochu pavlačová, se o ně jistě dobře stará, pořídili si už druhý auto a tchýně se u nich občas zastaví, aby viděla vnoučky... Takhle to teda má být? Jsou štastný? Dojde nakonec každý po letech rozervanosti a nejistoty k tomu klidu, vyrovnanosti a správné cestě?... Mám to štěstí, že můžu milovat. Pronikám do jeho světa a odkrývám mu tu svou nepochopitelnou duši. Naboural mi absolutně všechny moje dosavadní představy o chlapech. Díky němu jsem pár věcí nakousla, ochutnala a zamilovala si. Je to kliďas, občas až moc, já kolem něj osciluju jak pružinka, lítám s emocema sem a tam kolem jeho vyrovnaný, analytický bytosti... až si říkám, jak to se mnou může vydržet a proč?! Někdy (často) si myslím, že když za mnou zapadnou dveře, přestanu pro něj v jeho světě existovat, a někdy (často) si myslím, že bych chtěla být lepší než jsem, kvůli němu, kvůli komukoliv jinýmu, kdo by byl na jeho místě, kvůli sobě. Protože někdy (často) si nejsem vůbec jistá, ničím, sama sebou, tím, jestli by vůbec někdo se mnou chtěl žít a mít děti, zestárnout, proč? Pro moje rodiče jsem pořád ještě dítě. Asi navždycky. A přitom už bych chtěla mít svoji vlastní rodinu. Možná to je to, k čemu bych chtěla směřovat, možná to je to, co by mi dalo to uspokojení, možná to je ta cesta, kterou bych měla jít, ale zatím nevím kudy... Vzpomněla jsem si teď na pocit, když se zuby nehty držím na stěně, když to najednou nikudy dál nejde, musím buď slézl níž nebo si chvíli odsednout. Někdy potřebuju poradit, povzbudit nebo popohnat, ale většinou se vždycky dostanu nahoru. Sama. Když vím, že to jde, nedovolím si vzdát se. Je to pak naprosto nepopsatelný pocit vítězství, překonání se, dokážu všechno na světě, až se trochu leknu, že si zahrávám. Ale cítím se hrozně silná, všechno je jasné a vyřešené. Jenže ten pocit trvá strašně krátce... Připomíná mi to, hmm, jakoby to celé bylo metaforou k životu obecně. Pro někoho je to životní filosofie. A já pořád hledám. Hledám harmonii. Hledám souznění s okolím. Hledám usmíření sama se sebou. Nehledám cíl, hledám cestu...
Člověk je sám, zoufale sám,
člověk je člun po moři hnán
a neví odkud a neví kam
chybí mu kapitán, kapitán...
Traband
|
