Ještě mě v koutku oka šimrá mokrá slza.. od radosti. Černule čeká miminko a bude se vdávat. Oznámila mi to nad knedlíkama s omáčkou a já málem bulela dojetím. V podstatě ani nebyl důvod, proč by mě to mělo nějak zvlášť překvapit, protože Černule k tomu pomalu ale jistě směřovala, když už minimálně rok nebo dva neustále mluvila o chutích a touhách po miminku a běhala od jednoho kočárku ke druhýmu. Černule je docela kočka, za kterou se oko mužské rádo otočí, konstatuji s lehkým povzdechem, ale vždycky jsem v ní cítila něco mateřskýho. Takže vlastně mě to ani nijak zvlášť nepřekvapilo. Překvapila mě moje reakce. Měla jsem před sebou ženu, absolutně šťastnou, od prvního momentu milující toho novýho tvorečka, kterýho jsem jen těžko rozeznávala na fotce z ultrazvuku, a v tom jejím mateřství bylo hrozně moc lásky. Jestli mám být k sobě upřímná, závidím. Jsem šťastná s ní, ale vyvstalo přede mnou tolik otázek.. Ještě nedávno jsme spolu seděly ve školní lavici, a teď se měníme v ženy. Když nahlídnu do sebe, tak vím, že moje myšlénky a pudy jsou už na sto honů v budoucnosti, že už taky myslím mateřsky, i když to ještě z pragmatických důvodů sama sobě nepřiznám. Ale chci to opravdu? Teď? A když ne teď, tak kdy? Není ještě brzo? Nebo už pozdě? A jsem s tím pravým, budoucím otcem mých dětí? Jak to poznám? Dostanu tolik lásky, co potřebuju? A budu schopná dát tolik lásky, kolik bude potřeba? A co když nebudu moct mít děti? Jak se s tím vyrovnám? Chtěla bych holčičku, ale bojím se, že bude muset válčit, tak jako moje babička, tak jako moje máma a tak jako to jednou čeká mě.. Budu schopná vychovávat své děti správně? A budu schopná jednou své děti nechat žít svůj vlastní život? Jsem na to připravená? Jsme na to připraveni? Tady moje úvahy končí, už delší dobu tuším, že stojím na prahu, na rozhraní svých životních kapitol, měním se vnitřně, mám tisíce otázek, a na odpověď musí být dva..

Proč musím věčně nacházet otazníky i tam, kde vlastně vůbec nejsou..

Nefotím, ale chybí mi to.. na každém kroku vidím obrazy, svět v hledáčku, ale nefotím.. pracovně a bez ambic jsem párkrát cvakla hvězdu.. nefotím, to jen mého milého jsem znásilnila jeho novým syntetickým foťákem.. chodím po městě a líbí se mi lidé, dlažební kostky a oprýskané zdi, Žalman mě hladí a cit motivuje, ale nefotím.. dýchám vůni Kladna a dotýkám se zvuků, Zrní mi hážou melodie do klína.. toužím už po jarním chvění, a zatím zima teprve o sobě dala vědět, maluje mi bíle do očí, ale já nefotím.. hltám slunce v pražských uličkách, ochutnávám hanspaulský sníh a poslouchám cinkání karabin.. chci si to všechno pamatovat, a tak fotím aspoň očima..

Sundávám šálu a mhouřím oči... O tvář se mi otře vlídný vítr a já zavětřím. Ucítím v břiše jarní lechtání, jako každý rok, když vzduch zavoní... Ale moment, vždyť právě jeden rok skončil a druhý sotva začal... Zima si jen dává pauzu. Slunce napíná všechny síly a opírá se o červené střechy a šedé ulice. I pupkatý pán v teplákách a madame ve flísce vyrážejí do zmatené přírody. Koukáš se na mě čočkou objektivu a já nadšeně poskakuju po šáreckých skalách. Dobýváme vrcholky hřebenů, létáme s poštolkou nad údolím, vyfoukaní a vysmátí... na displeji dne svítí Baterie dobita. Tisknu se k Tobě, olízneš mi ucho a nějaká neviditelná síla mě vystřelí až na Venuši.

Sníh, snížek... V Praze ani vločka, ale tady na Javorné se brodíme závějemi. Koulovačka je na denním pořádku, ale ruce nezebou. Rozpaluje nás končící rok, který se jako žhavá koule řítí k zemi. Ještě je čas na výlet, a tak vyrážíme vstříc čedičovým varhanům a půdním profilům. Večerní chalupa už je tak mile známá, je mi útulno. Hledám Tvůj pohled, jsme spolu co rok si s rokem podal ruku... Měla bych cítit významnost silvestrovského večera? Ne, jen jsem šťastná, že jsem s Tebou. A půlnoc se blíží. Všichni přispějou svojí troškou do mlýna, kluci zahrajou na veselou notečku a holky připraví ňamky. Vnímám je, jejich projevy i mlčení, každý hledá ten svůj talisman. Otevírám se? Asimilace mi trvala dlouho, teď snad... pronikla jsem k vám, nebo možná... pronikli jste konečně ke mně. A když už ručička hodin odřezává kůru z nového stromu života, halekáme před chalupou bory šumí po skalinách... i hromy divo bijú..., zima nezima, na řadu přijde i skal a stepí divočinou... nebo vínečka obě... Ještě pár chvil a skupinové foto... parta spolužáků a jejich lásky a přátelství. Pomalu a nesměle ohmatávám ten pocit, je to jako být v jedné velké rodině. To jsem si vždycky moc přála... Musíte se mít asi hodně rádi, viď? říkám Ti a Ty se jen usmíváš. Sníh už stačil roztát, loučení a poslední pohled na chalupu... No jo, on je vlastně ten nový rok.. Tak co letos budeme dělat?...