Ty lidi jsou stejně blázni, co? Postavit se na nějaký prkýnka a pouštět se ze svahu dolů.., řekl jsi, zatímco jsme se houpali na lanovce kdesi nad zasněženými vrcholky francouzských Alp s právě takovýma prkýnkama na nohách..

Je to už pěkná řádka let, konkrétně asi 15, co jsem nestála na sjezdovkách. Naposledy na lyžáku na základce, a to jsem v Peci pod Sněžkou brázdila Bramberk ve třetím družstvu. Jenže jet lýžovat do Francie, do těch velkých hor, do Alpe d'Huez.. tomu nešlo odolat. A tak nás jednoho březnového večera dovolenkový průmysl vyplivl na cestu do neznáma. Ještě u Grenoblu jsme neměli vůbec pocit, že jsme v cizině. A když na konci té cesty náš autobus s vyplazeným jazykem konečně vyšněroval serpentýny, které závodníci Tour de France každý rok hravě zdolávají, na kraji propasti leželo malé městečko zahalené ve sněhové vánici. Kolem nebylo nic, jen prázdno a naše představy. A teď sedím vedle svého mužského, nastavuju tvář ostrému horskému slunci, závratí se snažím nemyslet na tu bílou hloubku, co je pod námi, a očima hltám tu hlubokou modř rozvrásněnou masívem hor okolo nás.

Menší vajíčková lanová kabinka, jedna z desítek nejrůznějších místních přibližovadel, nás vynáší vzhůru. Pod námi se zmenšuje svět a středisko máme jako na dlani. Na tváři ještě cítím vůni čerstvě rozetřeného opalovacího krému, přičichneš si, je to vůně moře a cestování. Moře.. Kolem nás se pomalu odhaluje a rozprostírá do široka. Moře skal a bílých štítů.. Semtam se o vrcholky otře vlna mraků, tam nahoře nám chladný vítr žene vzduch do plic tak rychle, jakoby chtěl říct Jeďte, jeďte dolů a ponořte se do těch vln. Odpíchneš se a já za Tebou, nečekala jsem, že to půjde, sic stylem se chlubit nemůžu.

Nad zelenomodrým bazénem uprostřed střediska se vznáší průsvitný opar, kolem se pění bílé kopečky Alp, před sluncem krčíme nosy a teplá voda nám masíruje unavené svaly, jen nevystrčit ani kousek těla nad hladinu do toho studeného vzduchu. Jsme na chvíli malou atrakcí pro lyžaře čekající na svou výstupní stanici.

Sousední středisko, Les Deux Alpes, kam jsme si na den odskočili, je příjemnou změnou. Mont Blanc se zdá bližší ve svém majestátním rozpoložení a výhledy podél dlouhých stuh sjezdovek mě občas donutí zpomalit a zapomenout na časoprostor. Kamenný svět se táhne téměř do nekonečna a za nedobytnou hradbou se rozlévá koberec z oblaků. A zase na lanovce, sedačka nás posouvá k třem a půl tisícům, nad sjezdovkou létá ryk a halas lyžařů, a když plujeme nad bílými pláněmi, zaposlouchám se do ohlušujícího ticha zimního království.

Jsou jen hory, lanovky a my. Lanovky.. právě na nich se mi toho nejvíc otiskne do paměti.. Sjezdovka mě nutí se soustředit, nabrat rychlost, ale ne moc, neujet na ledovce a nenechat se vyhodit ze sedla splašenou boulí, hrdě předjet ty slabší a pokorně uhnout zdatnějším.. Ale na lanovce mám čas, tam se mi vybavují křivky skal vzpínající se k obloze a pak zas strmě padající do údolí.. svist sněhu a bílé obláčky, když Tvoje lyže na konci oblouku upouštějí páru.. karbanické večery naší společnosti, francouzské bagety k snídani a ochutnávka fondue v restauraci hraničící se žranicí.. zatajený dech, když popustím rychlosti příliš uzdu.. Tvoje ranní rozesmátá pusa Jsme spolu na dovolené a užíváme si to a naše těsné propletence při usínání.. i moje bolavé nohy první den a krize fyzická i duševní v den třetí.. jistota, že na mě počkáš v příští zatáčce, protože tenhle úsek černé je nad moje síly.. Proč už to končí? Uteklo to..

Snažím se zapamatovat si každý detail tmavých skal, šňůrky lanovek i odstín modré na obloze. Autobusem slaníme opět do údolí a místa, lidi i alpský svět, který byl na týden i naším světem, necháme za sebou, zmizí. Ačkoli v Praze nás vítá stejně šedivě vločkové počasí, se kterým jsme z ní odjížděli, já vím, že tímhle výletem pro mě zima končí.