Den jako každý jiný.. krásný jako všechny ostatní.. jen jsem na světě zas o rok dýl, o rok moudřejší a zkušenější, o rok šťastnější..

Dnes ráno vzduch voněl, byl čerstvý a vlhký po nočním dešti.. na fialových vřesovcích se leskly kapky rosy, ze Šárky stoupala pára.. na naší jívě už zlátnou kočičky a meruňka se začíná halit do svatebního.. Čas se tu zpomalil.. sedla bych si nejradši doprostřed toho zeleného světa a splynula s ním, jako každé jaro.. ale běžím na tramvaj..

V sobotu druhého dubnového dne v jihočeském kostele.. vdala se moje milá Černule za svého milého Jardu.. miminko zatím jen poslouchalo zpod svatebních šatů jejich láskyplnému slibu.. Kytici jsem nechytila, můj milý může být klidný.. ale však on ví..

Je to soucit? Nebo špatné svědomí? Tak se přihodilo, že jsem nedávno se svým mužským seděla ve fastfoodu Tesca a bezstarostně se krmila šťavnatou pizzou. Přistoupil k nám pán, bez domova, to bylo zřejmé. Nemám ráda to slovo, ale ano, žebral. Snad celý život řeším, jak se k těmhle lidem chovat. Hodila jsem zoufalé oči na svého milého, ale věděla jsem předem, že uvidím jeho nepřístupný a rozhodný pohled. Vím, že v tomhle je zásadový. Většinou taky bývám. Myslím, že i lidé bez domova a bez peněz mají na výběr, možná to zní krutě, ale kdyby chtěli.. Jenže nade mnou teď stál bezdomovec, zarostlý, špinavý od hlavy až k patě a jeho slova "Prosím, mám hlad.." mi zní v hlavě dodnes. A co můžete dělat, když právě sedíte nad kusem žvance, který se vám ještě před chvílí zdál nekřesťansky drahý.. A tak, dala jsem mu tu pizzu. Nechápu to, ale když se mi něco podobného přihodí, ještě dlouho potom mám takový nepříjemný pocit. Žádné dobrodiní, je mi prostě trapně, za něj..