Ze Všenor stoupáme parným dnem vzhůru k Černolickým skalám. Cupitám v tom horku za Tebou, pro dnešek jsi můj horský vůdce. Ještě cítím bolavý zadek a spálená záda ze včerejšího cyklovýletu a snažím se nepřipouštět si vzrůstající očekávání i obavy. Jsme tu, z lesa se nečekaně vyloupne malý masívek. Už se ženeš nahoru a dáváš mi poslední rady před mým prvním výstupem. Zapomněls mi ale poradit, co dělat proti panice.. Za chvíli na mě zvršku houkneš "Zruš", a já se pomalu navážu na konec lana. Odhodlaně se pouštím do skály, jenže zespodu to vypadá jednodušší. Dostávám se do místa, odkud se nemůžu hnout, zuřivě ohmatávám chladnou skálu a hledám chyt, který by mě udržel. Marně se mě snažíš povzbudit a popohnat, křečovitě zaklíněná uprostřed stěny zvedám k Tobě jen zoufalý pohled. Těžko vysvětlím pocity někomu, kdo nikdy netrpěl závratí, nepřemluvíš mě. Roztřesené nohy a slábnoucí ruce mě přece jen bezpečně dopraví na zem. Dlouho nejsem schopná vůbec ničeho, hromádka neštěstí. Na vrcholek mě nakonec nalákáš aspoň jednoduchou stezkou, ale pořád mám co dělat, abych ten rozhled ustála. Třeba to pro mě není, nedá se to srovnat s bezpečím barevných chytů a jistotou nízkého stropu na umělé stěně.. Jenže skály.. Přesouváme se kousek dál, znovu do lezeček a ještě to zkusit. Jde to, občas se povysunout nebo dát váhu na druhou nohu a hned jsem o kousek výš. Už ne, dál to nejde. Balím to pod převískem, těsně pod vrcholem. I další pokus končí stejně, pro dnešek toho mám dost. Ne, netrápíš mě, jen skály mě dnes k sobě nepustily, přesáhly mě a já se jim pokorně klaním. Bude to dlouhá cesta, ale však se ještě setkáme..

Ten kůň se jmenuje Minulost.

Mám jednu nepříjemnou vlastnost, často se vrtám v minulosti, a bohužel nejen ve své. Často je to jako rýpat klacíkem do otevřené rány. Co mě na ní tak fascinuje? Všechny ty chyby a nedokonalosti, bolest, kterou mi působí? Křivdy a zrady dětské duše, která si nechce připustit, že už dávno není dětskou. Žárlím na minulost a nevidím, že to nejlepší mám teď a tady. S Tebou. "Myslím, že tohle celý je zbytečný," řekl jsi včera, díval jsi se na mě pohledem, který mě bodal do očí. Vím, že jsi nechápal, proč to tak cítím. A ani já jsem si nebyla jistá, k čemu mi vlastně tyhle pocity jsou. Pocit ohrožení, obnažení slabých míst? Trochu důvěry, děvenko! Vůbec se nedivím, jestli si se mnou někdy nevíš rady. Ale tuhle lekci jsem si zasloužila. Jsem hloupá. Stejné chyby pořád dokola. Ano, i o tom je vztah. O obnažování svých chyb před milovanou osobou. O jejich pochopení. O nekonečných nočních debatách, řešení neřešitelného, společném mlčení i plácání nesmyslů, o setkávání. K tomu všemu Tě potřebuju.

"Vztah je o sdílení životů," řekl jsi pak. To nezapomenu.

Šla jsem dnes z práce, jeden z těch zbytečných šedivých dnů za sebou, v hlavě mi ještě doznívalo naše noční tlachání, pomalu jsem kráčela ulicí, blížila se domů a před sebou viděla můj rodný domeček, moje bezpečné hnízdo, kam jsem se vždycky vracela nejradši. Ale dnes, šla jsem a věděla jsem, že ten dům přede mnou už není moje hnízdo, že už to není můj domov. Domov už mám jinde, tam, kde je můj muž, ať je to kdekoli.

Právě před chvilkou, první květnový večer, něco před desátou, jsem stála na balkóně a věšela čerstvé, vyprané prádlo. Já a balkón jsme čněly do tmy a kradly kolemprchající okamžiky. Vzduch ukrutně voněl jarem, nočním teplem, až mě to napřímilo a donutilo se na chvíli zastavit. Stála jsem tam nad tím prádlem, vysoko nad zemí, nad údolím, nad funícím ježkem, který právě absolvoval svoji každonoční procházku naší zahradou, a moje kůže rudě zářila vzpomínkou na ty čtyři dny, které tomuhle okamžiku předcházely.. Čtyři vodácké dny na Otavě..

Když se to vezme kolem a kolem, není vlastně o čem psát. Řeka teče a řeč plyne.. Ale i tím a právě tím to byly krásné čtyři dny, takové mám ráda. Dny, kdy člověk prostoupí přírodu a příroda člověka, dny, kdy voda je tvůj přítel i sok, dny, kdy nevím, kolik je hodin a den trvá a trvá, dny, kdy tvrdá vlhká zem je komfortem, dny, kdy kouř z ohně štípe do očí a slunce pálí na tváři.. Anebo když voda je výzva a peřeje mi hází kýble vody do obličeje, nebo když je řeka líná, spojí se rafty a společně se necháme unášet vstříc jezům.. Jezům, které nás občas poškádlí a jindy zase vstoupí do legend.

Čeňkova pila, Šumava, tam to všechno začalo. Ještě teď cítím to lehké chvění v žaludku, těsně před tím, než jsem nasedla na raft a chopila se pádla. Zima, studená voda a peřeje. A výzva.. Sušice a první mokrý večer. Ještě pořád jsem Sněhurka se sedmi trpaslíky na palubě. V noci ve spacáku se znovu a znovu pouštím proti prudké vodě a zabírám. Horažďovice, zvykám si na promočené tenisky a studený zadek. Našemu raftu popraskaly kalhoty a tak dojde na látání. Táboříme u fotbalového stadionku a ráno nás vítá turnaj starých gard. Opozdilci se připojili a naše flotila se přiblížila k legendě. Svaté pole, Magorák, nepokořitelný jez. I tentokrát nepovolil a vyplivnul první posádku ze své výřivky jako hračku. Zatrnulo mi. Ale i nejhrozivější okamžiky se časem stanou zábavnými historkami. Slunce už pálí, jakoby vědělo, že po dvou mokrých dnech potřebujeme prohřát kosti. Driftujeme vstříc cíli. Long live alcohol. Strakonice, kempy jsou ještě mrtvé, řeka nám byla tyhle dny prostornou koupelnou a lesy luxusní toaletou. Trápí mě, když nejsem s lidmi na stejné vlně. A trápí mě já. Na chvíli. Ráno jsme u cíle, já a muž. Ten, který mohl zůstat. Praha mě nedobrovolně táhne zpět, a tak smutně pohladím řeku a ostatním jen ahój. Trápí mě já, ale vzpomínka na vodu, peřeje, jezy a ubíhající krajinu podél Otavy je silnější.. Díky, muži.

A tak tu stojím nad tím prádlem, noc omamně voní a někde v dálce teče řeka..