|
"Ty jsi tak blbá," řekl naštvaně táta a prásknul dveřma. "Jakou jste si mě udělali, takovou mě máte. Tak jsem blbá," houkla jsem do zavřených dveří.
Zbytečná hádka, malicherný důvod, nezacelená rána a zaschlé slzy na tváři.. snad po tisící. Honím svůj vlastní ocas. Proč děti nedokáží pochopit, že rodiče mají zakódováno starat se o své potomky až do smrti, snášet jim do hnízda jídlo a ukazovat jim stále cestu? A proč rodiče nedokáží pochopit, že děti už dávno nejsou dětmi, dostatečně vykrmení už mají svou cestu a chtějí snášet do svého hnízda. Řekla jsem rodičům v životě hodně ošklivých slov, byla jsem drzá a hnusná, někdy právem, někdy neprávem, ale vždycky mě to mrzelo až k slzám. Vím, že můj život se neodvíjel podle jejich představ, ani podle mých. Ale jsem slušný člověk, mám práci, občas pouštím staré lidi v tramvaji sednout, miluju muže, kterého si vážím, který můj život obohacuje a dovedu si ho představit jako svého manžela a otce našich dětí, snažím se splácet dluhy a překročit svůj stín. Nejsem se sebou úplně spokojená a lituju mnoha chyb v minulosti. Ani se nevyrovnám v inteligenci svému staršímu bratrovi, který se už pohybuje v jiné dimenzi, dal se na vědeckou dráhu a rodiče ho teď obdivují, jako ho dřív zatracovali. Ale nejsem blbá. Jsem jejich dcera.
Vím, že to táta tak nemyslel. Ani já nikdy nemyslím svoje ošklivý slova vážně a ze svého drzého tónu jsem nešťastná. Ale mám už dopředu vypěstovanou alergii na všechny ty věty typu "Proč sis neotrhala ty borůvky na zahradě?", "Na, něco ti dám" a "Proč to nechceš? To jsou vitamíny". Nikdy se toho tónu nezbavím, nikdy se neoprostím od rodného hnízda.. pokud neodejdu. Nemůžu a nechci to rodičům říct, dokud si něco s mužem nenajdeme. Protože to nepochopí. Proč opouštím teplý, zařízený domeček se zahradou, v krásné lokalitě a s jejich neustálou péčí a dohledem.. Bude mi smutno, ale chci svoje vlastní hnízdo.
|
