Je ticho.. jen cvakání myši a rychlé pohyby prstů po klávesnici. Teplé žluté světlo z lampičky spoře, ale dostatečně osvětluje pokoj. Jsme k sobě zády, každý teď na chvíli žijeme v tom svém světě, u té svojí zábavné bedýnky.. Netušíš, že právě v tuhle chvíli na Tebe myslím, že mě v žaludku lechtá ten příjemný pocit, že se můžu kdykoli otočit, přejít pár metrů pokojem, políbit Tě a obejmout. Ne, nebudu Tě rušit. Ten pocit mě hřeje..

Už jsou to dva měsíce, co jsme si poprvé ustlali na tvrdé zemi naší společné ložnice. Připadá mi to jako věčnost. Když jsme přebírali byt, chtěla jsem už už bydlet, hned ten den se nastěhovat. Ale nejdřív bylo potřeba vymalovat, uklidit, koupit a položit koberce.. Stěhování proběhlo na několikrát a já si nejdřív nemohla v bytě zvyknout. Neměla jsem ještě všechny svoje věci a taky to odtržení od rodičů bylo těžší, než jsem čekala. Spíš mi bylo líto jich, než že by se mi stýskalo. Měla jsem pocit, že jim ubližuju, když je opouštím, nechávám samotné v našem domě, jako bych je zrazovala.. ale chtěla jsem, potřebovala jsem odejít. Právě proto, že je mám tak ráda.

Bydlíme. Novou postel z Ikei můj milý sestavil nadšeně sám. Tuhle jsem se přistihla, jak se přiblble usmívám nad umytým nádobím, zatímco muž kutil něco v předsíni. Rodinné kolaudace už proběhly, ačkoliv ještě rešíme, čím vlastně zaplnit ty šikovné police, co jsme si koupili kvůli hifi věži, co dát na okna, jestli závěsy, záclony nebo oboje, v čem prát a jaké obrazy pověsit na zeď, abychom se na ně vydrželi koukat. Ale to vůbec není podstatné..

Teplo a světlo.. Jsi můj muž. Moje rodina. Otec mých dětí. Jaké asi budou naše děti? Cítím to tak silně, teď a tady, zády k Tobě, v našem soukromém královstvíčku. Možná sním, ale je hezký tomu zase věřit..