...zabořil jsi nos do mého krku. Letná ožila, švitoření skupinek usmívajících se lidí nastavujících obličej ještě slabému slunci se mísí s klábosením kosů a sýkorek nad jejich hlavami. Na stromě zahlédneš zrzavý ocas veverky. Jedna černá se schovává v ptačí budce a nacpává si tváře k prasknutí. Louská jedno semínko slunečnice za druhým a nevnímá nás. Zbystří jen když se kolem mihne psí čumák. Chceš blíž. A ještě. A znova o krok. Jsme tak blízko, že když natáhneš ruku, můžeš zjistit, jak hebké je veverčí chmýří. Koukáme jí napjatě do černočerných očí.. "Všechno to rychle sním... Honem, ještě tohle zrníčko.. To je pane dobrota.." Musím se smát. Pak se pod budkou proplíží jezevčík, a černý chvost na nás během vteřiny mává z výšky. Stromy jsou ještě nahé a tráva hnědá a slehlá, ale slunce šimrá pod nosem a svět je veselejší. Střádáš plány, nabíjíš se a jsi celý netrpělivý... Na jaro si ještě počkáme, ale v nás už je.