|
...aneb moje první a druhá koňská délka.
Vydali jsme se tento víkend s pár kamarády do stájí Štětice. Splnila se mi tak po horolezectví další výzva, kterou jsem si chtěla zkusit. Sedět a jet na koni. Moje romantická představa, jak cváláme přes bílou plán s vlající hřívou, vzala za své v okamžiku, kdy jsem se na koně vyhoupla. Můj první kůň Krystal měl svou hlavu a rád kopal ostatní koně, když se mu lepili na zadek. Většina koníků v těchhle stájích má silné podsadité světle hnědé tělo a dlouhou bílou hřívu. Když byla naše družina kompletně v sedlech, vydali jsme se pomalým houpavým krokem v řadě za sebou směrem do polí.
Krystal se pode mnou vlnil a já se snažila pochytit co nejvíc z rad našeho průvodce. Obejmout koňské tělo pevně nohama, paty prošlápnout ve třmenech, narovnat záda, otěže držet na krátko v pěstích provlečené mezi malíčkem a palcem a ruce nechat volně koni na kohoutku. Zděšení, že se přece nikdy nemůžu na koni udržet jen nohama, aniž bych se rukama čehokoliv držela, zvlášť když se kůň takhle houpe a nedejbože aby se rozběhl, postupně vyprchalo. Šlo o to držet rovnováhu a nedovolit koníkovi, aby si dělal, co chce.
Viděla jsem před sebou špičaté osrstěné hnědé uši, jak šibalsky stříhají sem a tam, a dlouhý bělohřívý krk, který se pravidelně zvedal a klesal. Začínala jsem si být v sedle jistější. První lekci mi Krystal uštědřil vzápětí. K zadku se mu přiblížil jiný kůň a Krystal nečekaně vykopl oběma nohama dozadu. Zatrnulo mi, ale udržela jsem se na něm. Později už jsem poznala, když se Krystal připravoval k dalšímu výkopu, a včas jsem si ho přitáhla. První vyjížďku jsme měli myslím všichni dost práce s koňmi i sami se sebou, takže na nějaké kochání krajinou a myšlenky typu "Nejhezčí pohled na svět je z koňského hřbetu" nebyl čas. Na jednom poli nám zkřížily cestu vyděšené srny. Jedna dokonce proskočila přímo mezi námi. Přesto jsem měla pocit, že už začínám Krystala ovládat. Občas šel i kam jsem chtěla já a dvakrát či třikrát jsme chvíli klusali. Když už jsme všichni měli dost zimy a koňské svéhlavosti, zamířili jsme zpět ke stájím. Moje nadšení neopadlo, naopak jsem se těšila na další den.. chtěla jsem se přece s koněm prohánět po zasněžené pláni..
Můj druhý kůň Flop měl taky svou hlavu. Chvíli trvalo, než jsem si zvykla na jeho rozmary. Rád se zastavoval a okusoval cokoli se dalo, klusal vesele jen když klusali ostatní, ale na moje pobídky moc nereagoval. Tentokrát jsme se na vyjížďku vydali víceméně lesem, větve nevětve, koníci nás škodolibě protahovali křovím a bořili se do sněhu. Klusali jsme už podstatně častěji, a když jsem našla správný rytmus, bylo to nepopsatelné souznění. Měla jsem zato, že i ten kůň to tak cítí.. A cítil. Rozběhl se najednou cvalem, jako když do něj střelí, a já, přitahujíc ho co nejpevněji, s hrůzou v očích cválala s ním. Zatrnulo mi podruhé a už jsem se viděla někde v závěji, ale udržela jsem se na něm i teď. Zlobil, ale i tak to bylo krásně dobrodružné. Vyklusávali jsme pak střídavě s chůzí až domů do stáje, užívali si zimnějarní krajinu a bylo hrozně zvláštní a pěkné vidět kolem sebe své přátele jet na velkých hnědých zvířatech, kterým se říká kůň.
Namožené tělo včetně bolavých kolenou a sedací části vyvažuje vzpomínka na kulaté hnědé oči pod hustou bílou hřívou a pocit volnosti, splynutí s přírodou, síly, a něčeho, co musí být v každém z nás, co nám zanechali naši předkové.. a to něco nás nutí znovu na koně usednout a běžet s ním tryskem přes bílou pláň...
|
