Mám dobrou paměť na obličeje. Vždyť tomu taky vděčím za to, že jsem dnes s mužem, se kterým chci být. Ale já si pamatuju i tváře jen letmo zahlédnuté, v metru, v tramvaji, na koncertě, na fotce, na dovolené.. Dokážu odhalit podobné rysy sourozenců či potomků, poznám zestárlé spolužáky.. Tváře se vryjí do paměti, a pak se mi často stává "Toho člověka odněkud znám, už jsem ho určitě viděla.."

Vídám teď občas v metru jednu mladou ženu.. drobnou, štíhlou, blond, s kratšími mastnými vlasy, v ošoupané mikině. Velkýma očima se plaše rozhlíží po lidech, občas se dívá skoro nenávistně: "Máte se líp než já, můžete za to vy", často se jen tak pro sebe ušklíbne. Nosí velkou modrou tašku přes rameno, ale bývá prázdná, splasklá. Nejezdí nijak pravidelně, někdy ji potkám na Florenci, pak zas jede béčkem na Anděl, jindy vystoupí na Holešovicích.. Jednou si řekla o peníze. V kapse mně zrovna pálily kovové mince do dlaně. Dala jsem jí je, ale ona chtěla víc.. Často přemýšlím, co asi dělá, jestli pracuje, kde bydlí, jestli vůbec, a jaké má problémy.. Chtěla bych ji oslovit, v návalu soucitu nějak pomoct, udělat třeba fotoreportáž nebo tak něco, ale bojím se. Žiju si ten svůj průměrně šťastný život a vlastně nechci být vtažena do jejího.. Jak dlouho ji ještě budu potkávat?