...tak nám je ustříhli, roh občanky zeje prázdnotou...

Ještě dva dny před svatbou jsem si říkala, jestli k tomu vůbec dojde, co všechno máme za sebou a co nás ještě čeká.. A když jsme v pátek ráno vstali a podle seznamu objeli a vyzvedli všechny kostičky do mozaiky, věděla jsem, že už to zvládneme.. Koláčky, pečivo, šaty, kytice, maso na guláš, kýty a trádá na Živohošť.. Dvě plně naložená auta vezla budoucí nevěstu, ženicha a všechny nezbytné svatební součástky.. Páteční odpoledne až do půlnoci jsme trávili vyčerpávajícími přípravami jídla a nekončícím vítáním svatebních hostů..

Moje první ranní myšlenka patřila panu kreuzigerovi, tak jsem mu dala pusu na zavřené oko.. Vlastně každá moje myšlenka, pohled i dotyk ten den patřil jemu.. dnes se stane mým mužem, ačkoli jím je už dávno.. Ale ode dneška už nikdy nebudu jen maatja, budu paní kreuzigerová..

Moc si toho z hektického rána napamatuju.. vím jenom, že jsem zoufale chtěla odpárat tu nevhodnou mašli na zádech z těch krásných dlouhých šatů, ovšem po nepříjemné výměně názorů s mámou, jsem ji tam nechala (ale měla jsem to udělat!!).. Všechno šlo hrozně rychle, vepředu už zdobili auta, tisíc věcí jsem si zapomněla připravit, jen jsem se snažila z hluboka dýchat, a najednou už sedím v autě s našima, na konci kolony aut, a tam někde vepředu jede můj ženich.. On si není jistý, že tam vzadu sedím, a já zas jen doufám, že se s ním tam ve Strži chytnu za ruku..

Ve stínu bylo příjemně, stáli jsme na trávě pod stromem, stranou a jen občas se někdo odvážil přiblížit a pozdravit nás.. Bylo to zvláštní a jakoby posvátné území nevěsty.. V ruce jsem svírala kytici, ty rozesmáté chryzantémy, a po zelenkavých šatech mi z trávy lezli zmatení broučci.. Svatební hosté se už usadili před bílým domem Čapkova památníku a přede mnou se řadili naši nejbližší.. Hlavně nezakopnout, usmívat se a říct "ano" ve správnou chvíli.. Táta si mě hrdě vede a vlečku mi nesou družičky.. Melodii harmoniky nezvládám vnímat, jen v dálce ji tuším.. Na konci špalíru už se na mě směje pan kreuziger, ještě pusu tátovi a držíme se za ruku..

Co všechno říkal ten pán před námi, si už nevybavím.. starosta města Dobříše, měl krásný zdobený řetěz kolem krku a na sluníčku mu pomalu stékaly kapičky potu z čela.. Rodiče dostali radu, ať už nám neradí, my si vyslechli poučení Malého prince.. Obloha byla vymetená, ale i kdyby na ní byly mráčky, malá bouřka vyčistí vzduch.. Pan kreuziger řekl své "ano" rozhodně, já pomalu.. A pak.. s údivem v očích jsme se chytli za ruce, čelem k sobě a opakovali po panu starostovi slova, která v hloubi duše oba máme a která mi vhánějí slzy do očí i teď.. Slib jeden druhému byl asi tím nejsilnějším zážitkem toho dne.. byl i nečekaným překvapením a já jsem šťastná, že nám ho připravili..

Podpis budu muset ještě natrénovat.. ta kostrbatina ve svatební knize je výsměchem krasopisu, ale co můžete čekat od třesoucí se ruky s novým zářivým kusem bílého zlata na levém prsteníčku? Gratulace neberou konce, rýži mám až za výstřihem; nejvíc mě dojal táta a jeho podmáčený oči, seděl pak dlouho v křesílku a díval se nostalgicky, jak se jeho vdaná dcéra nechává fotit s manžílkem (a v duchu nejspíš viděl tu malou holčičku, která mu běhá kolem nohou).. "Vítej do rodiny"... a já si uvědomila, že už nejsem maminčina, ani tatínkova.. mám novou rodinu.. naše rody se spojily.. my dva jsme se spojily.. abychom vytvořili rodinu novou..

A to je celé.. dál už budou jen samá pozitiva a sociální jistoty.. anebo obyčejný život.. ale tenhle moment za to stál..

http://svatbakriz.wz.cz/