Tušili jsme to.. Sice to ještě jako oficiálně nevíme, ale můj muž se nejspíš v létě taky stane strejdou. Švagrová, která ještě nedávno prohlašovala "no to nikdy", čeká mimi. Začínám být lehce nervózní. Otázka, která dříve zněla "Tak kdy se vezmete?", se po svatbě rázem změnila na "Tak kdy bude nějaký ten potomek?".. ani nám nedali čas vydechnout. Ale kulatá bříška najednou rostou všude kolem, jak houby po dešti, a tak ta otázka nabývá na intenzitě. Ne, že bych miminko nechtěla a ne že bych se už na tu mateřskou roli nepřipravovala, ale jsou teď momentálně důležitější starosti, které musíme vyřešit, než skočíme do rodičovství. A vlastně s tím i souvisí.. Minimálně chceme dokončit stavbu bytečku. A já si potřebuju vyléčit nějaké neduhy, které nechci aby mi pak komplikovaly těhotenství. Všechno má svůj čas.. alespoň doufám. Tak se snažím nepodléhat tlaku okolí, ale moc mi to nejde.

Jsem z toho trochu nervózní..

Začalo to asi takhle:
Stromy zestárly snad o tisíc let.. zbělely jim vlasy, jen smrkům kouká vespod tmavé strniště. Mrzne až praští.. V blýskavém městě rozrážím davy lidí.. kšá, dejte si svařáka a běžte domů. Každý si pod paží nese tu svou ruličku balícího papíru. Někdo i dvě..

Předvánoční čas se zvrhl v gurmánské hody. Nejdřív to bylo sushi (pro mne poprvé).. oválné špalíčky napěchované kouskem syrové ryby a lepivou rýží, zahalené do mořských řas a vyrovnané do šiku na talíři s vypnutou hrudí jeden vedle druhého jako vojáci.. nebo taky bochánek rýže přehozený plátkem čerstvého rybího masa, i s ploutvičkou.. Zázvor pěkně protahuje a wasabi zkouším jen na špičku jazyka. Sójovka to jistí.. Neohrabané prsty na chůdách, hůlkama se ještě ohánět neumím.

Následovala vegetariánská restaurace, hlavně si udržet Lehkou hlavu.. Exploze známých i neznámých chutí, zeleninová polévka s červenou čočkou, kozí sýr s brusinkami, bulgur s tempehem, a na závěr čokoládové fondue s ovocem. Tak tady se rozhodně nevidíme naposled!

A hody pokračují.. Zdravé cukroví podle biokuchařky, tradiční kapřík se salátem.. A to na nás ještě čeká kachnička, vánočka, štola, med s ibiškem a čaj pro maatju a pana kreuzigera.. Už abych začala cvičit s paní Olgou.

Letošní Štědrý den jsem si po dlouhé době užila. Ani nevím proč.. Snad proto, že byl s náma konečně taky jednou brácha, alespoň část dne. Snad proto, že jsem nečekala na dárky, ale těšila jsem se na setkání. Snad proto, že jsme společně vyrazili do tátovy rodné vesničky a na hrobečcích potkali příbuzné, které jsme neviděli dvacet let, a pro mě to bylo připomenutí dětství. Snad proto, že jsme celý den muzicírovali, pískali a zpívali, dokonce i v autě, když jsme zahajovali naše štědrodenní kolečko, a Narodil se Kristus pán zaznělo ten den aspoň sedmkrát. Snad proto, že máme za sebou rok plný změn a spoustu změn ještě před sebou. Snad proto, že ještě můžeme být všichni spolu a máme se rádi.
Tak proto..

Snad jen ten sníh mi letos chyběl..