|
..aneb stěhujeme se (zpět) do nového.
Říká se "lepší dvakrát vyhořet, než se jednou stěhovat.." A taky se říká "všechno zlé je pro něco dobré.." A tak po všech těch peripetiích s rekonstrukcí a stěhováním jsme myslím docela rádi, že jsme nevyhořeli.. Ale jak to vlastně všechno začalo..
Začalo to už na podzim 2006, kdy jsme se s mým mužem rozhodli udělat něco s naší bytovou situací. Bydleli jsme už nějakou dobu spolu v pronájmu a chtěli jsme něco svého. Vystřízlivěli jsme celkem brzo. Nabídka bytů v novostavbách, jejich ceny a koneckonců i lokality a jejich dostupnost nás doslova znechutily.. A tak se zrodil plán vrátit se tam, odkud jsem ke svému muži "utekla", tam, kde jsem se narodila a vyrůstala, tam, kde jsem nechala rodiče.. vrátit se ke kořenům..
Věděla jsem, že to nebude jednoduché. Hlavně pro mě. Ale zrekonstruovat můj rodný domek a získat tak větší byt za slušnou cenu, se zahradou a krásným výhledem, se zdálo být jediným rozumným řešením. A tak se stalo..
Překvapilo mě, jak jednoduché bylo domluvit se s rodičema. Vlastně nám nakonec sami tu rekonstrukci navrhli a nevadilo jim ani, že se budou stěhovat o patro níž, abychom si mohli z dva plus jedna vyrobit díky podkroví neuvěřitelně velký byt.. A tak se začalo stavět..
Měli jsme štěstí, strýček mého muže, architekt, nám vypracovat projekt, jeho firma nám vyběhala razítka a úřady, dojednal nám dobrou stavební firmu, sám na stavbu dohlížel a ještě s námi konzultoval návrhy interiéru.. První výkop začal 22. října 2007. Naše představa byla udělat úpravy prvního patra, dát novou střechu, v podkroví postavit dva malé pokoje a koupelničku a propojit obě patra schodištěm. To vše a ještě víc se nakonec uskutečnilo během čtyř měsíců. Výsledek, i přes drobné karamboly a detaily, je opravdu neuvěřitelný a předčil všechny naše myšlenky a vize.. Děda by se divil, jak se dům, který postavil vlastníma rukama, proměnil k nepoznání.
A tak najednou nastal den D, tedy vlastně S.. den stěhování.. Z bytu v pátém patře jednoho vysokého kobyliského paneláku. Po dvou a půl roce.. A bydlelo se nám tam dobře, to musím říct.
Bála jsem se toho návratu zpátky. I když to tady miluju. Ale vím, že nejsem ideální dcera a taky si nemyslím, že naši jsou ideální rodiče.. A dokonce ještě před několika dny jsem si opět párkrát v duchu řekla "proboha, do čeho se to ženeme? zvládnu ustát naše rozepře? děláme opravdu dobře, když budeme bydlet pod jednou střechou s našima?.."
Nejsem zrozená pro krizové situace.. Stěhování je jednou z nich. A bylo to těžké stěhování. Jak fyzicky, tak psychicky. Ale přežili jsme to.. A rodiče? Zatím jsou hodní :)
|
