"Tak je tam?", zeptala se sestra za plentou. Nevěděla jsem, jestli mluví na mě, ale opakovala v zápětí: "Je tam prcek?". Odpověděla jsem nesměle, jako bych tomu ještě sama nevěřila: "Je tam." A sama pro sebe jsem se usmála..

9. nebo 11. března, jednoho z těch dvou dnů se to stalo. Moc jsem nevěřila, že se to povedlo, protože každoměsíční předmenstruační potíže signalizovaly opak. Ale moje dny nepřicházely. Naopak nabíraly zpoždění, nejdřív dva, pak už pět dní. Test to potvrdil, dvě čárky.. Najednou jsem nevěděla, jak se mám cítit. Měla jsem radost, ale i obavy. Náš tvoreček se usídlil v mém břiše a bude tam růst, dokud nebude dost silný na to, abychom ho poznali osobně. Můj muž se culí, a pak se zeptá: "A jakej teď bude postup?"..

Laicky odhaduju, že začínáme pátý týden. Doktor mi strčil podivný umělý úd s ultrazvukem přímo.. no tam.. Hm, první z mnoha novinek, které mě nejspíš čekají.. Ale pak už jsem ho uviděla na monitoru.. malinkatý flíček v temné děloze.. "Tak miminko je jedno, víc jich nebude. Má 5 milimetrů a srdíčko mu tepe," říká doktor. Aby ale nebylo radosti příliš, dodává, že tam mám i dva myomky, nezhoubné nádorky, které by snad neměly v těhotenství vadit. Prý se na ně podíváme na příští návštěvě.

Prsa se mi začaly zvětšovat snad hned od začátku. Pomalu se nevejdu do podprsenky.. Tohle ocení hlavně chlapi.. Už od třetího týdne je mi blbě, ale těžko říct, jestli to souvisí s těhotenstvím. Problémy se žaludkem řeším celý život a tak to teď nedokážu rozlišit. Permanetně mám v žaludku knedlík, který mě tam tlačí ve dne v noci, ať jsem najedená nebo hladová. Už z toho začínám šílet. A taky jsem pořád nafouklá, trpím meteorismem.. tedy plynatostí.. no prostě větrama.. Takže to občas vypadá, jako bych byla už ve čtvrtém měsíci.

K 32. narozeninám jsem dostala od muže velkého průvodce - Těhotenství od početí k porodu. Konečně se dozvím, co se mi to děje v těle.. Třeba, že nakonci šestého týdne už pulec začíná vypadat jako človíček. Nebo že některý divný věci jsou teď vlastně úplně v pořádku.. Z některých vůní je mi blivno, některé potraviny vůbec nemusím (třeba chleba nebo plátkový sýr..), ale jinak mám chuť a jím, pokud mi to ten nepříjemný tlak v žaludku dovolí. Vážím zatím zhruba stejně, 69,6 kilo (na 179 cm to snad není tak moc..). Ale mám dost často různý výtoky a špinění, což by nemělo být nic špatného, ale člověk nikdy neví.

Za týden budeme pořádat pro rodinu kolaudaci našeho bytu. Byla by to dobrá příležitost oznámit dalšího potomka na cestě. Ale nejdřív to chci říct našim, když tu spolu bydlíme. Dnes má táta 65. A tak když nám při večeři naleje víno, poznamenám, že je tam alkohol a to se v jistém stavu nesmí. Mámě to dojde téměř hned. Málem mě celou umačká a obrečí to. Brácha mi sice vzal prvenství, ale i tak je to krásný.. Můj muž se vedle mě zase culí.

Druhý ultrazvuk. Doktor mě vyvedl z omylu, jsme v osmém týdnu, porod stanovil na 4.12. Stejně mi ale to počítání týdnů není jasné.. Dnes jsem podle poslední menstruace 7+5 (tedy sedmý týden, plus pět dní), podle ultrazvuku jsem ale 8+5, takže co je tedy ten osmý týden? Ten, co právě běží, nebo ten, co už skončil? Miminko pěkně roste, už má 18 milimetrů a na obrazovce je vidět hlavička a tělíčko. Myomky by neměly nic dělat a na špinění mi předepsal Utrogestan. Dostala jsem taky průkazku pro těhotné a obrázek miminka, aby mi prý doma věřili.. Budu ale muset na genetické testy, kvůli dědičným polycystickým ledvinám, které máme v rodině po ženské linii. No nejspíš to dopadne, jak tušíme.. když to bude kluk, měl by být zdravý, když holka, bude mít ledviny po mně. Ale záleží taky na míře té vady. Do desátého týdne nemůžu nic dělat, jen se šetřit a pak se dozvím víc.. Doktor na mě navalit spoustu informací a ještě dodal, ať začneme přemýšlet o porodnici, protože se musím registrovat už ve 12. týdnu. Nerada bych rodila doma, jako jedni naši kamarádi.. Jo a podle váhy v ordinaci mám 70,1 kilo.. hm, to bude tím svetrem..

Tak rodinka už to ví.. Prošlo to celkem hladce, ostatně těhotná švagrová s břichem byla větší atrakcí, takže další dítě na obzoru už tak zajímavé není.. Ale i tak měli všichni radost, že to tak pěkně vychází.. Domeček je hotový, miminko na cestě, aspoň si budou s bratránkem spolu hrát, když jsou jen půl roku od sebe.. Musím říct, že to byla trochu úleva. Teď už totiž nemusím složitě vysvětlovat, proč nechám běhat mého muže s chlebíčkama a skleničkama a sama nehnu zadkem. A taky už jsme se švagrovou probraly pár těhotenských potíží..

Zjistila jsem své první limity.. Ponocování a společenské akce už jsou trochu nad moje síly. Dva večery po sobě to už je moc. Taky jsem trochu zpomalila. Nasadila jsem procházkové tempo a už nelítám po ulici jak splašená, prostě času dost. A když jsem šla posledně z nákupu, tašku jako obvykle naloženou po okraj, tak jsem si uvědomila, že ani těžší věci už asi nebudu úplně schopná tahat.. Je to dost omezující.

Na doporučení doktora jsem se objednala na 1.trimestrální screening. Jsou to odběry a ultrazvuk někdy ve 12.týdnu. Ultrazvuk ale nehradí pojišťovna a stojí 1.100 Kč.

Po celých čtrnáct dní, co jsem brala Utrogestan, jsem neměla žádné problémy se špiněním a mám pocit, že i náladu jsem měla víc než dobrou. Ale hned třetí den po vysazení se mi zas objevilo trochu špinění a muže (i sebe) jsem překvapila jedním dost hysterickým uplakaným výlevem. Doufám, že to je jen nevyrovnanou hladinou hormonů a že se to srovná.

Začíná nás tlačit termín registrace do porodnice. Výběr se nám zúžil na Motol a Podolí. V Podolí chtějí rodit všichni, protože jsou tam jako v jediné porodnici v celé Praze oddělené porodní boxy, takže člověk tam může mít celou dobu muže u sebe, má klid a neslyší ostatní porody. Fakt to nechápu, že jinde jsou ještě uplně nesmyslné látkové zástěny mezi jednotlivýma porodníma křeslama.. Rodit v jedné místnosti s šesti dalšíma ženskýma mi přijde předpotopní.. Nejblíž a nejlíp vybavený je Motol, ale ještě jsme se nerozhodli, jestli nám ty porodní sály vadí natolik, že se budeme snažit dostat ještě do Podolí. Tam se totiž kvůli návalu rodiček musí registrovat co nejdřív, nejlíp hned v sedmém týdnu.

Za těch pár dní se toho událo celkem dost.. Tak hlavně jsem byla na další kontrole u MUDr. Šimka. Sestra mi zkontrolovala moč, zvážila mě (zatím si podle jejich váhy držím váhu.. 70,0 kg) a změřila mi tlak (no ten jsem měla celkem vysoký 150/75, ale prý se zvýšit může a tohle zřejmě není ještě tak moc). A pak už jsem se těšila na další ultrazvuk, tentokrát už přes břicho a na velké obrazovce.

Bylo to neuvěřitelné a kdykoli si na to teď vzpomenu, tak se šťastně usmívám.. Hned jak se miminko objevilo, mihla se tam i ručička s prstíčkama, a doktor to hned nadšeně komentoval: "Tady byla vidět ručička, můžeme spočítat prstíčky. Viděla jste ručičku?" To se ví, viděla jsem ji. Doktor dál upozorňoval, že miminko je vzhůru a že se hýbe. A pak bylo vidět celé, jak si hoví v děloze.. a najednou hop, vyskočilo radostně nahoru a celé se natáhlo, až byly vidět miniaturní nožičky. Zase se schoulilo a hned hop, další skok. Překvapeně jsem se ptala, to se takhle hýbá? a doktor odvětil, že je to čilé miminko. Páni, tak buď mělo radost, že ho vidím, nebo to bude hyperaktivní čipera.. Pak mi dal doktor ještě nový obrázek, ale na něm už bylo miminko zase schoulené. Doufám, že příště bude moct už se mnou i můj muž, aby to taky viděl.

Dostala jsem požehnání, že teď už můžu dělat zase všechno včetně sexu a cvičení. No uvidím, na co se budu cítit. Nevolnosti ještě občas mám, břicho nafouklé jak balón skoro každý den.. Dnes jsme v 10. týdnu a 5. dni, ale podle ultrazvuku je miminko napřed asi o týden. Má už 5 centimetrů. Doktor mě poslal ještě na odběry krve a kontrolu mám až za 5 týdnů.

Ještě tentýž den jsme zajeli s mužem do Motola, podívat se do porodnice. Už cestou jsme přemítali, že se tam hned zaregistrujeme, když to půjde, abychom už byli v klidu. Sestra na registraci byla moc milá, a i když zápisy u nich probíhají až od 12.týdne, zaregistrovala mě hned a připojila pár informací. Můžeme si sjednat informativní schůzku, kde nám řeknou všechno o průběhu porodu a ukážou nám sály. Pak je tam i možnost předporodních kurzů a cvičení.

Dnes jsem byla na odběrech krve v Gennetu (klinika u sv. Klimenta), kam mě poslal doktor na 1.trimestrální screening včetně genetických testů. Byli tam moc milí a vstřícní, a naštěstí mě tam nabrali i krev pro dr. Šimka, abych to měla při jednom. Ovšem mého omdlívání po odběrech se asi nikdy nezbavím..

Na nátlak kolegy jsem oznámila svůj stav v práci, aby měli dost času hledat náhradu. Kolega uvedl celé jednání s šéfovou po svém: "Víš, šéfová, jak jsi před časem říkala, že se děsíš chvíle, kdy přijde Maatja s tím, že je těhotná?.. Tak ta chvíle právě nastala.." Ale vzala to statečně. V práci je to teď skoro normální mít velké břicho, těhotných je tam minimálně sedm.. A když to půjde, budu pracovat ještě aspoň do října.

Byla jsem se podívat na akci Týden respektu k porodu v kině Perštýn. Zajímavé přednášky jsem prošvihla, ale vybavila jsem se spoustou brožurek a letáků, tak mám co studovat. Nošení miminka v šátku mě naučí švagrová.. Každopádně mi to dalo pocit, že v tom nejsem sama a že je jen na mě, jak těhotenství a porod prožiju, a že rozhodně zkusím, aby v porodnici proběhlo všechno podle mých představ.

Tak máme miminko v baráku.. Brácha přijel i s celou rodinkou na pár dní k nám. Bydlejí u nás v budoucím dětském pokoji. A to miminko je moje neteřinka, čtyřměsíční holčička. Je nádherná, hodně podobná naší rodině. Koupala jsem jí a chovala, má už šest kilo, tak se docela pronese.. Často se jí roztomile rozzářila očíčka, hlavně když uviděla svoji oblíbenou hračku. Jen když spustila řev, tak jsem si většinou nevěděla rady. Zato její máma, bráchova partnerka, je naprostá pohodářka, kterou nic nerozhází a s miminkem to umí jedna báseň. Překvapil mě brácha, jak na holčičce visel blaženýma očima a jak se o ni staral. Všichni z ní byli naměko. Mohli jsme si tak s mužem aspoň na chvíli vyzkoušet zblízka, jaký to je zápřah, mít v domě miminko.

..a zítra slaví můj muž třicetiny.

13+1. Dnes jsem byla na screeningovém vyšetření v I. trimestru v Gennetu na Letné. Ultrazvuk byl krásný. Miminko jsem viděla úplně jasně. Leželo zády, takže byla dobře vidět páteř, zdvižené ručičky a krátké nožičky. Doktor mi miminko ukázal ze všech stran, včetně malinkého mozečku a miniaturních ledvin. Nosní kůstka je už přítomná a projasnění šíje je malé, což jsou znaky zdravého vývoje a tudíž by nemělo trpět Downových syndromem a podobnými vrozenými vadami. Zatím to vypadá, že i ledviny jsou nepostižené naší dědičnou polycystózou, ale to ještě nemusí nic znamenat. Každopádně miminko má necelých 8 cm od zadečku k hlavičce a je v tuto chvíli v pořádku.

Na genetické konzultaci se mnou prošla doktorka anamnézu celé rozsáhlé rodiny, ptala se na spoustu podrobností o nemocech a úmrtích všech členů rodiny i předků do xtého kolene, takže jsem občas nevěděla, ale dospěly jsme k závěru, že je tu možnost zdědit opět naši chorobu ledvin, ale ta šance je 50% bez ohledu na pohlaví dítěte, takže to nemusí mít ani jedno, i když to bude holčička. Pro nás je samozřejmě důležité, aby miminko bylo celkově v pořádku a všechno ostatní už zvládneme.

Nevím, jestli je to tím, že si toho teď víc všímám, ale břicha se vyrojily a těhotné potkávám na každém rohu.. Baby boom je v plném proudu a silné ročníky vládnou světu, porodnicím i tramvajím.

Nechci to zakřiknout, ale začínám se cítit líp. Nevolnosti trochu ustupují a už mám chuť téměř na všechno. Taky jsem asi překonala ty prvotní obavy, že bych neměla dělat nic a chodím zas už celkem rychle, nosím těžké tašky a tahám děti :)) ale samozřejmě se šetřím.. Nastaly vedra a odpoledne bývám v práci pořád ještě nafouklá a s otelýma nohama. Černule se mi (se svým už druhým kulatým břichem) směje, že to bude ještě desetkrát horší.. Už se těším..

Tak jsem si někde přečetla, jak to je s délkou těhotentsví.. asi takhle:

Těhotenství trvá 280 dní tj. 40 týdnů. Délka těhotenství se z gynekologického hlediska počítá na tzv. lunární měsíce. Normální délka těhotenství je 10 lunárních měsíců, neboli 38-42 týdnů. 1 měsíc má 4 týdny.

Pořizujeme fotodokumentaci bříška. První fotku jsme udělali v desátém týdnu, a dnes je to 14+0. Rozdíl je znát..

Rozrůstá se nám také fotodokumentace miminka. Ze včerejšího ultrazvuku máme dokonce hned dvě fotečky. Dnes je to 16+0, takže už začínáme pátý měsíc.

Na kontrole u doktora byl tentokrát se mnou i můj muž, aby se zúčastnil počítání prstíčků. Konečně tak viděl miminko se hýbat. Kývlo párkrát hlavičkou, občas si položilo ruku na koleno a klepalo si tlapkou u nohy jakoby do rytmu. Překvapilo mě, jak už má dlouhé nohy, skrčené do dřepu. Doktor nám ho ukázal ze všech stran a měla jsem dojem, že už je vidět krásně i profil obličeje.

Samozřejmě nikdy to není úplně bez problémů. Doktorovi se nelíbilo v děloze jedno místo, je tam tenký srůst, který vytváří malou dutinu. Může hrozit nebezpečí, že si tam miminko zachytí a skřípne končetinu. Prý je to ale dost na straně a jak děloha poroste, dutinka by měla zmizet. Ale bude se to muset sledovat..

Váha 71,4 kg, tlak opět vyšší, tentokrát už dost 160/80, ale sestra mi ho měřila až po ultrazvuku a všech vyšetřeních, takže to mi vždycky stoupne.. Konečně už taky vím svoji krevní skupinu: AB, rh+. A opět odběry krve, tentokrát pro screening v II. trimestru. Asi před týdnem jsem přešla z vitamínů Calibrum babyplan na Calibrum mami, dávkování jsem si upravila zas na jednu tabletu obden.

Břicho už jen tak nezakryju.. Sice se to ještě může zdát jako špeky, přece jen začínám opravdu vypadat těhotně :)) Brzo už nás miminko bude slyšet. Do rozboru svých vnitřních pocitů nemám odvahu se pustit. Pořád mi přijde neuvěřitelné, že mi v břiše roste malinkatý človíček..

A ještě pár odkazů:
A-centrum - centrum pro vědomou a aktivní přípravu na mateřství a rodičovství (kurzy a cvičení pro těhotné i maminky s dětmi)
Vatanai - šátky na nošení dětí (kurz nošení pořádají například také v A-centru)
Vlastimil Marek - zajímavý člověk, který píše mimo jiné i o ženách a porodech

Kope?! 16+5 (podle PM). Dneska ráno kolem šesté jsem už nespala, pršelo. Ležela jsem tak napůl natočená na bok, když jsem najednou zepředu v podbřišku ucítila několikrát za sebou: buch.. a zase buch.. Lekla jsem se, co to je.. Že by opravdu miminko už kopalo? Nebo jsou to zas jen větérky? Ale ty mi bublají v břiše trochu jinak a teď už jinde. V těchhle místech by teď mělo mít miminko nožičky.. První pohyby většinou žena zaznamená mezi 18.-20. týdnem, může to být už ale i kolem 16. týdne. Podle ultrazvuku nám už teď vlastně běží 18. týden. Takže to sedí.. Ještě asi půl hodinky jsem s rukou na břiše sledovala menší či větší rány. Když mi ale přiložil ruku můj muž, říkal, že nic necítí. Zřejmě to zatím cítím jenom já zevnitř. Však ono časem zesílí..

23.30 Tak můj muž nakonec aspoň jeden kopanec miminka cítil. Pozdě večer, po filmu (koukali jsme na Tróju), když už jsme leželi v posteli, najednou mě zase silně koplo. A tak muž přiložil ruku znova a opravdu aspoň jeden pohyb ucítil..

O víkendu jsme se konečně pustili do předvýběru jmen. A vzali jsme to pěkně zodpovědně. Vždyť miminko pak bude svoje jméno nosit celý život.. Jak se k němu bude hodit? Bude se hodit k našemu příjmení? A jak moc ho to ovlivní? Projeli jsme pečlivě kompletní seznam jmen včetně jejich významů a původu (kolem dvou a půl tisíce variací mužských i ženských jmen). Můj výběr mi nejdřív muž skoro celý seškrtal a když jsem odešla se slovy, že se na to můžu víteco, svolil udělat seznam nový, obodovat jednotlivá jména a vyhodnotit.. A tak se stalo. Jenže výsledek mě moc nenadchnul. Moji favoriti skončili nejvýš až na třetích místech.. Asi budeme muset mít aspoň šest dětí, abychom byli spokojený oba..

Naše miminko už má na světě malého bratránka.. Já jsem dvojnásobná teta a můj muž je dvojnásobný strejda.. Kromě neteřinky tak máme i synovce. Dneska ráno kolem šesté se narodil mužově ségře kluk. Podrobnosti zatím nevím, prý to bylo císařem po komplikacích při normálním porodu. Oba jsou v pořádku a švagřík je hrdým otcem.

Tak jsme viděli švagřiného chlapečka. Je to krásné miminko, takový maličký uzlíček. Zatím je prý podobný nejvíc dědovi, ale podle mě má oči po tátovi a nosík po mámě. Švagrová měla nakonec dost těžký porod. Celý porodní plán skončil v koši.. Už ve středu jí začala téct zkažená plodová voda. V porodnici jí k večeru dlouho vyvolávali porod, ale ačkoli měla stahy, klouček nechtěl ven. A tak ji nakonec ve čtvrtek k ránu rodili císařem. Měla epidurál, takže byla při sekci při vědomí a miminko jí na ni hned položili. Viděla ho pak ten den jen dvakrát při kojení. Myslím, že mi to dalo zas další zkušenost.. Člověk může mít připravené požadavky, svoji představu o ideálním porodu, ale hlavní je pak stejně abychom byli oba v pořádku.. plán ne plán.. No a je to, klouček je na světě, švagrová to má za sebou. A teď už jenom radost z miminka a práce kolem něj, vypiplat z něj pořádného chlapa.

Od úterka, kdy jsem začala naše miminko cítit, o něm vím skoro pořád. Kope, převaluje se tam a různě žduchá. Do další fáze taky postoupila debata o jménech. Zjistili jsme, že třeba dvě holčičí jména, která skončila nejvýš na našem žebříčku, jsou taky jedny z nejčastěji dávaných jmen současnosti. Stejně tak dopadla některá klučičí. Což nás trochu zaskočilo a celé jsme to ještě přehodnotili. Zařadili jsme pár nových jmen, zamíchali oběma seznamy a debata začíná nanovo..

Český statistický úřad - nejčastější jména dětí
Křestní jména - tisíce jmen, jejich významy a četnost

Dnes končíme 19. týden (podle PM), jinak podle ultrazvuku už jsme skončili pátý měsíc. Břicho mám jak hrošík, ale kdekdo říká, že žádný nemám (ale mám.. obvod pasu, jestli se tomu tak dá ještě říkat: momentálně cca 90 cm!).. Miminko už řádně kope, zhruba před dvěma dny jeho žďuchání nabralo na intenzitě.

Dnes mne taky poprvé pustili v tramvaji sednout. Byl to ale spíš trapas.. V plné tramvaji jsem stála vzadu u dveří, vedle mě starší paní a na sedačce holka asi v mých letech, Ruska, jak jsem pak vyrozuměla z jejího akcentu. Chvíli koukala na mě a na tu paní, pak se zeptala té paní, jestli si nechce sednout. A paní lehce ironicky a celkem hlasitě odpověděla: "No já né, ale tady mladou maminku byste teda mohla pustit sednout..". Snažila jsem se paní přesvědčit, že jsem v pohodě a že to vydržím i ve stoje, ať si sedne ona, ale nenechala mě, dokud jsem si nesedla.. No prostě trapas.. Paní pak se mnou vystupovala a ještě poznamenala: "To dřív hned každej vyskočil, jak nastoupila těhotná.." Tak mám asi ještě pořád malý břicho..

Stávám se pomalu břichatou atrakcí na různých akcích. Naposled na svatbě našeho kamaráda. Otázky typu "A kdy máte termín?" a "Už máte jména?" jsem slyšela snad stokrát..

Cítím, že se potřebuju trochu hýbat, dost kynu a chci být v lepší kondici. Včera večer mi domácí váha naměřila 74,9 kg. A tak jsem hned sedla na rotoped, abych si aspoň trochu kompenzovala ten cyklistický absťák.. Vyjížďky na kole mi dost chybí. Na rotopedu ujedu tak kolem pěti až sedmi kiláků, v pohodičce a lehčí zatěži, ale je to dobré protažení a příjemné zahřátí těla. Ještě bych ráda našla nějaké vhodné plavání nebo těhotenské cvičení. Na nedávné dovolené jsme dokonce vystoupili na Velký Blaník. Ale nevím, kolik snesu, takže se radši držím zpátky.

20+0 dle PM. Velký ultrazvuk v druhém trimestru. Byl se mnou i můj muž, ale jak už je miminko docela velké, nebylo tak krásně vidět jako posledně. Ale i tak jsme si mohli detailně prohlédnout mozeček, ledvinky, žaludek, srdíčko, zřížené kopající nožičky a malinké mávající ručičky. Doktor nám ukazoval i spodní ret a bradičku, ale to jsem teda vážně v té šedé šmouze nerozeznala.. Všechny údaje jsou prý v pořádku, velikost hlavičky - průměr 50,4 mm a obvod 180,8 mm, obvod bříška 162,7 mm a délka stehenní a lýtkové kosti 35,1 a 37,8 mm. Nožky má vyvinuté nejvíc, bude to asi dlouhán. Momentálně váží asi 460 gramů. Dle ultrazvuku je to už 21+3 a máme taky nový termín porodu: 30.listopadu. No a na závěr sladké překvapení. Chtěli jsme vědět, co vlastně čekáme.. Doktor se podíval a řekl jen stroze: "Tak tohle je holka.."

Páni, tak budeme mít holčičku.. Ale kope jak kluk. Můj muž vypadal šťastně, nedal najevo, že by měl ambice zachovat rod. Ačkoli ta tíha na nás v podstatě visí. Jsme jediní z rodiny, kteří ještě můžou pokračovat v mužské linii. Takže třeba příště.. Jsem nadšená z miminka jako takového, těšíme se, jak bude vypadat, komu bude podobné. A je jedno, jestli to bude holčička nebo kluk. Hlavně když bude zdravé a my ho dobře vychováme.

20+5 dle PM. Standardní vyšetření u mého gynekologa. Ultrazvuk mi tentokrát neudělal, prohlásil, že když jsem byla před pár dny v Gennetu, tak mi tenhle ultrazvuk schová na příště, kdy ho normálně nedělá. Aspoň uvidíme miminko zase větší. Poslechl si jen srdíčko.. Hledal miminko někde uprostřed břicha, ale tam ho nemohl najít. Povídám, že bude někde níž, že ho tam cítím. A doktor musel vzít velký ultrazvuk, aby zjistil, že miminko je opravdu napasované až dole v pánvi. Tyhle dny mě tam pěkně tlačilo, až to bylo nepříjemné a myslela jsem, že vyleze ven. Ale doktor mě vyšetřil ještě vaginálně a říkal, že čípek je až vzadu a zavřený, takže by to mělo být v pořádku..

Dle sestřiny váhy mám teď 74,3 kila. Tlak mi opět naměřila ještě vyšší, už se vždycky hrozím, když tam jdu. Ale jejich přístroji teda vůbec nevěřím.. Je to ten elektronický tlakoměr na baterky a sestra ho nejdřív nemohla několikrát ani zapnout. Údajně tyhle přístroje měří nepřesně, zvlášť když mají třeba už slabší baterky.. Zajdu radši někdy ke své praktické doktorce, aby mě změřila na tom klasickém.. Cítím se totiž většinou dobře, tak uvidíme.

Měřila jsem si obvod pasu.. 94 cm.. uf, to už je o dva centimetry víc, než mám teď obvod prsou :-) A koncem srpna se chystám na těhotenský test na cukrovku. Na ten blivajz už se opravdu moc těším :-(

Můj muž už se těší, až bude miminko na světě a bude mrskat těma ručičkama a nožičkama a jukat na nás kukadlama.. Je totiž momentálně nabitý dojmy z čerstvého synovce a hlavně z naší malé půlroční neteře, která dělá neuvěřitelné pokroky a je to "opička zvědavá", jak prohlásil můj brácha, tedy její otec.. Upozornila jsem svého muže, že miminko bude ale ještě pár týdnů, ne-li měsíců, po porodu jenom pít, čůrat, kakat a řvát. Nic dalšího se od něj asi ze začátku nedočkáme.. :-)

Hledám momentálně nějakou vhodnou tělocvičnou aktivitu. V naší poliklinice je nové centrum, kde pořádají kurzy a hodiny cvičení a plavání pro těhotné. Asi se tam zkusím podívat.
Cordeus - Centrum trvalého zdraví (kromě dalšího také odborná péče o těhotné ženy a maminky s dětmi)

24+2 (podle PM).. Začali jsme sedmý měsíc, tedy blížíme se už k třetímu trimestru. Ačkoli máme před sebou ještě 16 týdnů, zdá se mi, že to rychle utíká. A před pár dny se míra miminkovského převalování a kopání v bříšku ještě zintenzivnila. Procvičuje si svaly a pomalu sílí, takže když je aktivní, což je skoro pořád (i v noci), nemůžu se skoro na nic soustředit. Břicho se mi otřásá jednou zprava, jednou zleva, prostě dává najevo, že už tu je a bude.. Když mi ale přiloží ruce na břicho můj muž, jako když utne.. On říká, že miminko vycítí teplo jeho ruky a jeho autoritu, která z ní sálá :)) Ale jinde jsem zas četla, že miminko ví, že je středem pozornosti a čeká, co se bude dít.

Podle domácí váhy mám už 77 kg, teď bychom měli přibývat kolem půl kila za týden.. V noci chodím na záchod i třikrát, čtyřikrát. Spím už trochu hůř, břicho přehazuju z levého na pravý bok a podkládám si ho malým polštářkem.

V pátém a šestém měsíci jsem měla trochu útlum co se týče čerpání informací. Nějak jsem neměla potřebu, nic jsem neřešila. Teď už začínám zase hltat knížky o těhotenství, časopisy pro maminky, internetové stránky a dvd s tématikou kojení a těhotenského cvičení. V procesu zařizování miminkovské výbavy jsme zatím moc nepokročili. Udělali jsme si alespoň stručný seznam a okoukli vybavení a potřeby miminka u švagrové. Párkrát se mi už stalo, že mě v tramvaji pustili sednout, většinou rozumně vypadající holky nebo sympatické ženské. Chlapi si mě většinou přeměří, zhodnotí, že rodit nejspíš ještě nebudu a sedí dál. Jenže tady nejde ani tak o to, jestli už budu rodit nebo ne.. jde o bezpečnost jízdy v MHD. Tuhle jsem jela autobusem přes Letnou a drncalo to tak, že jsem myslela, že miminko vyklepu ven..

Tak zase jednu těhotenskou webovku:
Babyweb.cz - vše od "Chci dítě", přes "Těhotenství", až po "Dítě 0-12 měsíců"

24+6 (podle PM).. Před dvěma dny jsem absolvovala test na glykemickou křivku. Celkem hnus, ale přežít se to dá. Nastoupila jsem brzy ráno na odběr krve, stejně jako další dvě kulaté holky. Pak se čekalo asi půl hodinky, než si nás všechny zavolali, posadili do ordinace a pod kontrolou sestry jsme musely během pěti minut vypít necelý půllitr glukózy s trochou čaje. Bylo to celé jak nějaká bojovka.. :-) Pachuť v puse jsem musela vypláchnout čistou vodou. Čekalo se pak další dvě hodiny, než nám znovu odebrali krev. Nesměly jsme ani nikam odejít, prý aby se nám někde neudělalo špatně. Špatně mi ani tak nebylo, jen je nepříjemné být celé dopoledne o hladu a nechat do sebe píchat.. Výsledky budu vědět až na další kontrole u svého gynekologa.

Poslední dobou špatně spím. Hlavně vedrem, vstáváním čůrat a i tím, že s břichem se dá spát už jen na jednom nebo na druhém boku, což je dost nepohodlné, když ve spánku člověk nemá volnost v obracení se.. Zatím nejhorší to bylo dneska. Sečetlo se všechno dohromady: bubnování deště na střešní okno, pískající komár u hlavy, hlad, chození na záchod a ještě noční dloubání a kopání našeho milovaného miminka.. Nespala jsem, bylo mi vedro, třeštila mi hlava a pomalu jsem z toho vyšilovala.. Bulela jsem vyčerpáním a zoufalstvím..

Jenže jindy je to zase fajn, představovat si, jak asi naše miminko vypadá a že už je to takový malý človíček, který se mi převrací v břiše a mrská tam nožičkama.. Občas na to břicho mluvím, což musí být asi směšné, ale já mám aspoň pocit, že spolu s miminkem komunikujeme.

25+3 (podle PM).. Stavila jsem se u své obvoďačky, aby mi konečně změřila tlak tím klasickým způsobem a já si ověřila, jestli ten krám na baterky u gynekologa funguje správně.. Naměřila mi 130/70.. Takže celkem normální tlak. Hned se mi jala zapisovat do průkazky můj zdravotní stav a poslala mě ještě na EKG. Tam bylo všechno v pořádku.

Zdá se mi, že bříško teď roste neuvěřitelnou rychlostí, snad každý den.. Z delší chůze (a přiznávám i špatného držení těla) mi už občas bolí v kříži, a z nočního převalování z boku na bok zase kyčel. Švagrová mě varovala, že to teď bude furt něco..

O víkendu jsme se podívali na chatičku za švagrovou, švagrem a jejich dvouměsíčním Pinďou. Hned nám ho šoupli do kočáru a "jeďte si ho užít do lesa.." Tak jsme malého synovce provezli a udrndali na lesních cestách. Byl hodnej, občas jsme ho ucpali dudlíkem a nasadili čepičku.. Mého muže to vždycky pozitivně naladí, úplně mu září očička, tak doufám, že mu to vydrží, až to naše miminko bude celou noc řvát..

25+5 (podle PM).. Dnes jsme byli na kontrole u gynekologa. Nejdřív jsem se ještě stavila u obvoďačky, která mi rychle (a to doslova) změřila tlak, který byl naprosto normální (120/70). U gynekologa jsme měli slíbený ultrazvuk, tak šel se mnou muž. Po zašmodrchaném příchodu, kdy jsme dlouho čekali, až jsme si se sestrou vysvětlili, že mě na dnešek zapomněl doktor napsat, proběhlo všechno v pohodě. Všechna vyšetření mám v pořádku, glykemický test v normě, moč bez nálezu.. Před pár dny jsem si při mytí intimních míst nahmátla v poševním vchodu bouličku, doktor ale prohlásil, že to nic není, že mám v místě srůstu pánevních a stydké kosti takové jakoby zoubky. Sliznice jsou teď víc prokrvené a nateklé, takže se to zdá jako boulička. Prý by to snad nemělo při porodu mít nějaký vliv. Sestra mi navážila 76,7 kg a tlak změřila 140/80. Vedli jsme krátkou debatu na téma měřící přístroje tlaku, nakonec mi navrhla, ať si tlak přijdu někdy nechat změřit, aby se to sledovalo. Ale myslím, že jsem se ohledně výše mého tlaku trochu uklidnila.

Ultrazvuk mě tentokrát maličko zklamal. Miminko už je velké tak, že se samozřejmě do jednoho záběru nevejde, ale doufala jsem, že uvidíme víc. Hlavičku, už pořádně velkou, nám doktor ukázal jen svrchu, včetně mozečku, ale obličejík jsme neviděli. Pak změřil obvod bříška, přišlo mi, že je stejně velké jako hlavička. Ukazoval nám ještě tepající srdíčko, ledviny a žaludek (prý "tam, jak jsou ty bubliny.."), a změřil ještě stehenní kost. Chtěla jsem, aby nám potvrdil, co to bude.. Opravdu to vypadá na holčičku, ale moc jistě to neříkal (prý mělo nožky dost u sebe.. a nechápu, jak to v té šedé změti mohl poznat..). Miminko už je v poloze hlavou dolů a podle doktora už tak zůstane. Momentálně váží kolem 900 gramů. Upřesnil mi taky nástup na mateřskou, a to 23. října. Nejspíš si ještě předtím vyberu zbytek dovolené, takže, když to půjde v pohodě, v práci budu až do začátku října.

Byli jsme na obědě se ženou mého kolegy z práce, která má termín porodu za tři týdny. Prý je podle vyšetření už otevřená na 1,5 cm. Netušila jsem, že se začne čípek otevírat už takhle předem.. Jiný kolega se mě před pár dny zeptal, jestli čekám dvojčata.. asi se mu zdálo moje břicho enormní, ale doktor mě ujistil, že miminko se vyvíjí přesně tak, jak má..

27+0 (podle PM).. Opravdu překvapující je, jak se od sebe jednotlivé trimestry liší. V prvním mi bylo vlastně permanentně zle, hlavně od žaludku, ale tak nějak celkově, jak se v těle děly velké změny. Druhý trimestr byl naopak neuvěřitelně pohodový, nevolnosti okamžitě přestaly, byla jsem vyrovnaná a kromě několika lékařských vyšetření mě nic netrápilo. S nástupem třetího trimestru se sice znovu pouštím do radostného objevování miminkovského vývoje, začínám shánět výbavičku, informace a rady, ale bohužel nastávají i nové trable.. Bříško mě už poměrně dost omezuje v pohybu, a to nejen v noci. Mám problémy se spaním, část noci probdím pocením a převalováním se, část chozením na záchod nebo do ledničky. Často mě kvůli tomu bolí hlava a i držení těla se zhoršuje díky měnícímu se rozložení váhy na přední partie. A o emočních výkyvech ani nemluvím.. Dva dny už mám plačtivou náladu, vytočí mě každá maličkost.. Těžce snáším dlouhý den v práci a hlavně cestování městskou dopravou..

Nedávno jsem proslzela nad tímto článkem z jednoho maminkovského časopisu. Tohle mě dost dojímá, a střídá se ve mně neuvěřitelná radost a těšení s velkým strachem a obavami.

V návalu nadšení jsem si koupila další dvě knížky, jednu doporučenou od švagrové a druhou, kterou jsem si prohlídla u kolegovy ženy:
- Nejšťastnější miminko v okolí (Harvey Karp) - je plná rad a návodů, jak s miminkem zacházet, aby bylo spokojené a matka měla klid.
- Velká kniha o matce a dítěti (Elizabeth Fenwicková) - kde je velká část knihy (kromě samozřejmě těhotenství a porodu) věnovaná praktickým věcem okolo miminka s dostatečně názornými ukázkami.

A aby toho nebylo málo, tak jsem si hned taky objednala šátek na nošení dítěte MaM ECO Art, který na mamaja.cz prodávají v setu s čepičkou a botičkami stejné barvy (vybrali jsme nakonec vínovou). S šátky zatím nemám velkou zkušenost, jen co jsem si přečetla na netu a znám vlastně jen Vatanai, který je prý oproti šátkům MaM robustnější a méně pružný. Jelikož se nám miminko narodí na podzim, skoro v zimě, asi ho v šátku ven moc nosit nebudu, ale plánuju mít ho na sobě při domácích pracech a pak na jaře.

Posledních pár dnů miminko začalo hodně škytat, poměrně často, třeba i třikrát za den. Nejdřív mě to trochu znepokojilo, protože ve srovnání s dospělým člověkem, který když škytá, tak škytne a pak chvíli nic, ale miminko škytá strašně rychle za sebou.. Našla jsem si na internetu, že v sedmém a osmém měsíci miminko vypije až čtyři litry plodové vody za den a proto často škytá.

28+2 (podle PM).. pomalu ale jistě se kulatím do pučmelouních rozměrů, děloha se zvětšuje a miminko se roztahuje nožičkama až nad pupíkem.. Už pár dnů se miminko hýbe tak vehementně, že cuká celým břichem. Večer nebo ráno, když ležím, mám břicho často úplně na šišato a s mužem vesele pozorujeme, jak kolem pupíku cestuje boule sem a tam, to jak se miminko protahuje.

29+5 (podle PM, 32+0 podle UZ).. když jste v osmém měsíci, máte v práci práce nad hlavu, muže v nemocnici a nevíte, co mu je, zákonitě nemůžete být klidní.. A když se tohle všechno semele zrovna, když jdete na kontrolu s miminkem, zákonitě se to někde projeví.. Mně doktor naměřil opět vysoký tlak.. A tak jsem dostala na tlak Vasocardin, na nízko položené miminko dvakrát denně hořčík a příkaz měřit si tlak ráno a večer domácím přístrojem.. Jo a všechno si to moc nebrat..

Když pominu všechny ty nepříjemnosti, tak mám krásný pocit z toho, že jsem viděla miminkův obličejíček. Čelíčko, oči i nosánek byly krásně vidět a něco z toho mám i na obrázku. Můj muž měl radost.. Miminko už váží skoro dvě kila, přesně 1800 gramů. A já momentálně 78,5 kila. Odbyla jsem si ještě odběr krve, kontrolu mám kvůli tomu tlaku už za 14 dní. Dneska to na mě všechno hrozně dolehlo, ale ten čas strávený s mým mužem mě vždycky nabije energií, takže jsem pak odhodlaná jít do dalšího dne..

Kolega z práce už porodil, tedy jeho žena. Mají holčičku a nakonec rodili neplánovaně v Motole, protože na Bulovce, kde byli registrovaní, jim prostě řekli "plno a nazdar".. S Motolem byli celkem spokojení, noční personál u porodu byl prý příjemný, horší to už bylo na poporodním.. Ale těžko říct, na jak dobře či špatně naloženou sestru nebo doktora tam člověk zrovna narazí..

31+5 (podle PM).. Poctivě si každý ráno i večer měřím tlak, a doktor nad těma ciframa jen nevěřícně kroutil hlavou.. Naměřili mi totiž zas 150/80, přitom doma mám 120-125/75.. "Tak to opravdu bude syndrom bílýho pláště..", řekl doktor, "nejste první ani poslední.." Nakonec mi snížil dávku Vasocardinu na půl tablety denně.

Tentokrát si jen poslechl srdeční ozvy miminka. Když do břicha zabodl ultrazvuk, vyjela mi nad pupíkem boule, jak se miminko snažilo uhnout a vystrčilo nahoru zadeček.. Srdíčko mu bije pěkně rychle. A časté škytání je normální, jen by nemělo být nepřetržité. Naše miminko škytá třeba desetkrát za den, ale naštěstí si mezi tím dává delší pauzy.. Sestra mi navážila 81,1 kg.

Doktor se opět ptal, jak se mám. Je pravda, že v práci už mi dobře není. Už jen ranní dojíždění, kdy člověka nikdo nepustí sednout, mi nepřidalo, celodenní sezení i občasný stres mě dost unavovaly, a s rostoucím břichem je už ztížený pohyb i spánek. Souhlasila jsem teda nakonec, že mi napíše neschopenku. Další kontrola opět za 14 dní.

Trochu jsem se zklidnila. Muže už mám zas doma.. Obtíže mu samy v nemocnici přešly, tak ho po deseti dnech pustili. V podstatě není jisté, co to bylo, tušíme, že nejspíš onemocnění vnitřního ucha (Meniérova choroba nebo něco podobného), jehož původ může být ze stresu, ale i virový.. Muž dostal léky na prokrvení vnitřního ucha a ještě půjde na ORL. Že je zase doma, radoval se z toho jako malej kluk..

Konečně máme malý závdavek do výbavičky. V pondělí jsem využila nabídky mé kolegyně z práce a prohrabala jsem se její starou zásobou oblečků. Většinou bodýčka a dupačky, pár tričíček, punčocháčků, kraťásků, ponožtiček, rukaviček, čepiček, nějaké teplé mikinky a kombinézky, ale něco bude až na větší miminko. Většina už je sice onošená a opraná, ale zachovalá a miminko stejně hned všechno oslintá a poblinká, takže jako základ je to dobré. Stálo mě to celkem pět stovek a bonboniéru. Pustili jsme se taky už do výběru postýlky, jejího příslušenství a přebalovacího pultu. A příští týden by měly začít předporodní kurzy..

31+6 (podle PM).. Poslední den v práci.. Páni, nemůžu tomu uvěřit. Vytřídila jsem papíry i disk, udělila rady novému kolegovi, sbalila pár věcí, odeslala rozlučkový mail, dostala od ostatních kytku a roztomilou hračku, co hraje ukolébavku, když se natáhne.. "Tak ať ti to dobře dopadne.. Hodně štěstí.. Užij si to.. Dej vědět, až to bude na světě.. Ahój".. Poslední stisk ruky, a vyřízeno.. Nějak mi to nedochází..

32+0 (podle PM).. První den doma.. Páni, tak tohle jsem nečekala. Depka jak blázen.. Myslela jsem si, jak si to doma budu užívat, ale asi na mě ten odchod z práce dolehl se zpožděním.. Hlavou mi letělo: "Tak dlouho nebudu v práci, nebudu mezi lidma, stane se ze mě domácí puťka, zblbnu z toho".... Byla jsem hnusná na muže za to, že jde z práce pozdě, za to, že se nestará o svý nateklý oko, za to, co ještě nevyřídil, i za to, že mě nechápe.. A pak jsem probrečela večer.. Chjo.

33+0 (podle PM).. Konečně jsem se dokopala k předporodnímu kurzu.. Přihlásila jsem se na čtyři lekce v centru POMAD - péče o matku a dítě, se sídlem na Vinohradech, které zajišťuje mimo jiné kurzy i pro Motolskou porodnici. V domáckém prostředí plném kulatých bříšek mě milá paní recepční zapsala na všechny lekce, které jsem si vybrala, a hned jsem přistála s několika dalšími nastávajícími maminkami na první hodině s tématem "Teoretická příprava k porodu"..

Pokud mám být upřímná, byl to pro začátek docela šok. Ačkoli mám nastudováno z knížek, jak porod probíhá a už jsem i nějaký ten porod zahlédla (na obrázku i ve vzdělávacím pořadu v televizi), stejně jsem se z úvodního videa celkem opotila.. Nevadilo mi vidět ani tak I. a II. dobu porodní (začínající kontrakce, vaginální vyšetření, funící maminky a pak dokonce prořezávající se hlavičku, až po narození celého miminka), ale jaksi III. dobu porodní (porod placenty) si mohli ve videu odpustit.. Asi jsem teď mnohem citlivější a přiznám se, že pomalu, kradmo se začínám porodu lehce obávat, no bude to pěkná fuška.. Každopádně příjemná porodní asistentka, která kurz vedla, s námi průběh porodu probrala podrobně a do detailu, vysvětlila nám jednotlivé fáze, připravila nás na to, co můžeme v porodnici očekávat a jaké (ne)příjemné zážitky nás tam můžou potkat, ukázala správné dýchání, doporučila spoustu užitečných věcí.. Stejně mám ale pocit, že na tohle se prostě připravit nedá. Můžu se naučit všechno teoreticky, ale jak to pak bude probíhat zrovna u nás, nikdo dopředu neví..

Další lekce byla na téma "Šestinedělí", které na porod plynule navazuje. Tedy, co nás čeká těsně po porodu a prvních pár dní v porodnici, co jsou očistky a jak ošetřovat poranění, kojit a co dalšího v těch šesti týdnech po porodu bude následovat. Vzhledem k tomu, že se mi celou tu hodinu miminko v břiše převalovalo, kopalo, škytalo a různě se vrtělo, nebylo mi po té lekci úplně dobře. Možná zapůsobilo i realistické vyprávění porodní asistentky, která (jak jinak samozřejmě) popisovala vše naprosto bez servítků. Příště to už bude i praktická příprava společně s partnerem a poslední lekci jsem si zapsala péči a manipulaci s novorozencem.

33+5 (podle PM).. Tento týden je výživný.. O víkendu jsme konečně postavili v ložnici postýlku, kterou jsme si objednali přes batoleshop.cz. Muž smontoval v pracovně přebalovací pult a v děcáku krásnou skříň na miminkovu výbavičku, kterou jsem zase já vyprala a vyžehlila (zkusila jsem prací prášek Batole).

V pondělí jsme byli s mužem obhlédnout terén, v Motole se konala informativní schůzka s porodní asistentkou (a několika dalšími páry), která nám nejdřív povyprávěla, jak to tam chodí během celého pobytu rodičky a jejího partnera v porodnici, a pak nám pustila záběry z přípravny, porodních boxů a šestinedělí. Jsem zase o fous klidnější, když vím, do čeho přibližně jdu. Bála jsem se trochu, že jejich postupy budou hodně "nemocniční", ale zdá se, že by mohli být i v Motole přístupní přirozenému průběhu porodu. Pobavil mě můj muž.. byl z té schůzky celý rozdováděný, doma se pak ještě celý večer usmíval a rozplýval, jak je na miminko natěšený..

Dnes jsem byla na další kontrole v poradně. Ukončili mi neschopenku a předali papír k nástupu na mateřskou. Sestřička mi tentokrát navážila jen 80 kilo rovných, neřekla bych ale, že jsem zhubla, spíš jsem si posledně měla sundat ten svetr.. Tlak mi naměřila 140/80, což je krásné oproti předchozím měřením. Poznamenala, že jsem jedna z těch dvou, které mají u nich šílený tlak a doma naprosto normální.. Doktor jen zkouknul přehled naměřených tlaků za těch 14 dní a dovolil mi vysadit Vasocardin. Ale neuklidnil mě, protože prý s koncem těhotenství se mi nejspíš tlak stejně zase zvýší, takže budu muset brát léky znova.. Pak už si jen poslechl miminkovo srdíčko a vypadla jsem.

Ještě mě navštívila Černule s jejíma dvěma holkama a jako zasloužilá rodička mě zásobila radami a zážitky. Bylo to dobré slyšet, jak prožívala porod ona, že partner je u porodu opravdu co platný (minimálně proto, aby měl člověk komu mačkat ruku při kontrakcích a tlačení), a že třeba "neklidné nohy" v těhotenství jsou naprosto v pořádku. Její prvorozená tříletá si pak hrála s menší tříměsíční jak s panenkou. A to ještě večer přijede brácha s rodinkou a pár dní tu bude rejdit moje devítiměsíční neteřinka.. Opravdu výživný týden..

34+1 (podle PM).. Don't panic!

Tak třeba.. Jedna starší paní po dialýze s nezdravě nízkým tlakem. Jedna mladá matka s výskajícím batoletem v autosedačce. A jedna těhule nafouklá jak balón s kopajícím miminkem v břiše.. Výprava na nákup..

Anebo.. Večerní siesta.. Rozdováděné batole rejdící po kuchyni. Vážený profesor ležící na podlaze, plácající oběma dlaněmi o zem a vydávající podivné gorilí zvuky..huhuhu, ufufuf.. Děda a vnučka..

Nebo taky.. Kočárek ze schodů. Kočárek do tramvaje. Kočárek z tramvaje. Kočárek do metra po schodech. Kočárek do metra po eskalátorech. Kočárek do vagónu. Kočárek z vagónu. Kočárek z metra po jedněch eskalátorech. Kočárek z metra po druhých eskalátorech. Kočárek do další tramvaje (spolu s dalším kočárkem). Kočárek z tramvaje. Kočárek do narvaného autobusu. Kočárek z narvaného autobusu.. Uuuuuuf.. Petřín a bludiště.. To vše vynásobit dvěma a k tomu řvoucí batole, které nechce v kočárku sedět..

Jindy.. Batole na klíně a kolem čtyři dospělí lidé, sledující každý batoletin pohyb, grimasu, gesto, zvuk.. Čtyři dospělí lidé pitvořící se.. Čtyři dospělí lidé tleskající a výskající.. Čtyři dospělí lidé žvatlající.. Jak snadno se dospělý člověk degraduje na úroveň batolete, jen aby nezaplakalo..

A ještě.. Smích a broukání, rošťácké culení, roztomilá kukadla, natažený prstíček sem a tam a támhle a ještě tady a zas támhle.. Pláč a naříkání, popotahování, slzičky v očích, ručičky před obličej, řev a jekot a nahlas a co nejvíc.. Všechno v jednom ranku pár vteřin po sobě aspoň tak stokrát za den..

Potřebuju nutně dvojnásobnou dávku energie! Ale to MOJE dítě bude URČITĚ jiné.. hodné a klidné.. :))

35+0 (podle PM).. Předporodní příprava pro páry.. nebo spíš pro pány? Tři tatínkové si vyslechli stručně to, co už jim jistě jejich ženy doma barvitě vyprávěly.. Alespoň já jsem už mého muže náležitě teoreticky poučila o průběhu porodu. Na kurzu jsem nečekaně potkala bývalou spolužačku. Čeká miminko asi o tři týdny později než já. Porodní asistentka ještě přidala několik tipů na masáž zad (ten malý masážní balónek s hrbolky si rozhodně pořídíme!!) a zkusili jsme si společně tři vzory dýchání - hluboké do břicha, mašinkové a psí. Uvědomila jsem si, jak moc je pro mě důležité, aby to se mnou můj muž sdílel.. Aby se mnou dýchal.. Aby se mnou, alespoň obrazně, tlačil..

Na VZP jsem si zažádala o příspěvek na předporodní kurz. Poskytují ho pojištěncům do výše 1.000 Kč. To je od nich milé.. Je to srandovní, ale opravdu platí, že těhotné jsou nemotorné. Těžko odhaduju, jak daleko jsou některé věci od mého břicha (nebo spíš nejsem zvyklá, že břicho má teď k těm věcem blíž, než bych čekala..), takže často narážím pupíkem na opěradla židlí, napichuju se na rukojeti skříněk, vrážím do kraje stolu, když k němu přisedám..a to nemluvím o komplikacích, když se chci přitulit ke svému muži.. :)) Pomalu ale jistě si začínám balit tašku. Moc mi toho už nechybí a času je ještě poměrně dost, přesto jsem nervózní, jestli už jsme dostatečně připraveni i vybaveni.. Mám pocit, že ne..

Hlavu skloněnou, očima přejíždím ten vzdouvající se kopec až k jeho horizontu, kde se ztrácí jamka, kdysi nazývaná pupík. Stěží uvěřit, že před pár měsíci jsem si ještě viděla na špičky bot. A stěží uvěřit, že už za měsíc si na ně zase uvidím.. Čtyři týdny a budeš tu. Jsi tu už dlouho, ale ještě nevím, jak vypadáš. Skrýváš se tam někde pod povrchem a hřeješ mě. Trpělivě čekám, až budeš zase vzhůru a dáš mi znamení patičkou.. na pravém boku břicha mi jezdí sem a tam malá boulička. Položím na to místo ruku a cítím tu malou nožičku, která se ji snaží odstrčit. A když se ti něco nelíbí, vzpíráš se celým tělíčkem. Hýbeš mi břichem, že to vypadá jako vlnobití. Páni, malý človíček a už má svou vlastní hlavu. Nosím si tě v břiše jako klokanice, před sebou v malém baťůžku stočeného do klubíčka. Je ti tam teď dobře. Ale na světě je to taky fajn.. takže až tě ta obrovská tlaková vlna vynese ven, neboj se, skřítku. Budu tu čekat já a tvůj táta a oba tě obejmeme.

36+0 (podle PM).. V úterý jsem byla naposledy u svého doktora, od příštího týdne už budu chodit do poradny v Motole. U doktora proběhlo všechno jako obvykle.. váha (do teď jsem přibrala 11,5 kila), tlak (opět šílený), moč (v pořádku), ultrazvuk srdíčka (v pořádku) a ještě mi doktor přidal stěry na kultivaci, kdyby se náhodou objevila infekce, streptokok či co, aby mi při porodu dali antibiotika. Na neklidné nohy mi předepsal Detralex (v příbalu jsem ale o neklidných nohou nic nenašla, je to spíš na kvalitu cév, hemeroidy a podobné radosti..). A pak už mi jen popřál hodně štěstí a "uvidíme se až po šestinedělí"..

V Motole mě objednali "pro jistotu" do rizikové poradny (kvůli žaludku, ledvinám a tlaku), prý že se uvidí, až mě uvidí, jak to bude dál.. No už se těším..

Včera jsem absolvovala poslední lekci z předporodních kurzů, téma Novorozenec.. Přednášela nám přímo paní zakladatelka POMADu a zahrnula nás neuvěřitelným množstvím informací a rad. Zkusili jsme si taky základní manipulaci s miminkem-panenkou a celá lekce se nakonec protáhla na dvě a půl hodiny.. Po těch porodních přípravách mi to dalo konečně taky pocit, že to bude mít nějaký výsledek, že tu bude opravdu živé miminko..

36+4 (podle PM).. První prohlídka v prenatální poradně v Motole. Tak trochu otřesný zážitek.. Máma prohlásila, že Motol je prostě fabrika a zvlášť v době rozmnožovací exploze, ale ono je to nejspíš jinde podobné. Asi jsem se měla předem víc obrnit, jen jsem nečekala, že strávím v Motole od rána víc jak čtyři hodiny..

Na personál si v podstatě nemůžu stěžovat, doktoři i sestřičky byli všichni milí a hodní, ale nechápu asi některé nemocniční postupy.. Nejhorší bylo čekání na ultrazvuk. Poslali mě tam z poradny a první, co bylo, že se mě sestra z ultrazvuku zeptala, jestli jsem objednaná. Záporná odpověď znamenala dvou a půl hodinové čekání v malé čtvercové čekárně plné budoucích maminek bez možnosti odejít si něco koupit k jídlu, protože člověk nevěděl, kdy ho zavolají. V jednu chvíli mě dokonce přepadl zoufalý pocit, že už se z té místnosti asi nikdy nedostanu a zůstanu tam sedět navěky..

Ale popořadě.. V kartotéce mi sestra založila kartu a nechala mi podepsat papír, že mi nevadí, když budou studenti medicíny nahlížet do mé dokumentace, což v nemocničním překladu znamená, že budou na člověka civět i při vyšetření.. Pak mě přijala jiná sestra, která mi změřila (můj nezměřitelný) tlak, zvážila mě a vyptala se na spoustu věcí, které si už ani nepamatuju.. a šup ven do čekárny.. Pak mě přijal rizikový doktor (a jeden student medicíny), který mě nejdřív (docela jemně oproti mému gynekologovi) vyšetřil a opět se vyptal na dalších mnoho informací. Jeho závěr byl, že moje polycystické ledviny a výskyt malých myomků v děloze jsou vysoce rizikové faktory, ale že ještě uvidíme z dalších vyšetření, co bude.. a šup zas ven do čekárny.. Potom mě další sestra po dlouhém hledání žíly odebrala (docela bolestivě) krev, a jiná sestra, zatímco jsem si držela ruku, po mě chtěla zbytek moči na kultivaci, a když už šly na mě mrákoty, tak ještě poslední sestra mi začala vysvětlovat, co všechno mě ještě čeká, kdy mám přijít a co udělat.. a pak šup ven na onen slavný ultrazvuk.. Doktor na ultrazvuku tam měl po boku dvě studentky, kterým svoje úkony překládal do angličtiny.. "This is the head of the baby.. And here polycystic kidneys of the patient.." Miminko je v pořádku, má teď kolem 2700g, tak uvidíme, kolik ještě stihne za ty tři týdny nabrat.. Doktor mi do břicha celkem bolestivě ryl, miminko uhýbalo seč mohlo. Myomky doktor neobjevil, asi je miminko zakrývalo.. a šup ven zpátky se zprávou.. Celkem hladovou mě ještě jedna ze zmíněných sester poslala na EKG.. Pak už mi ta sestra jen zopakovala, že mám přijít zase v pátek a já konečně vypadla..

Uf.. celý zbytek dne jsem se pak cítila tak vyčerpaná a skoro nemocná, jako za celé těhotenství ne.. Hlavně ve mně po všech těch procedůrách hlodal strach, že možná vůbec nebudu moct rodit normálně.. Našim mámám doktoři maximálně přiložili ucho na břicho a poslouchali miminkovo srdíčko.. a taky všechny porodily.. Ach jo..

37+0 (podle PM).. Už jenom tři týdny.. uteklo to jako voda..

Konečně máme kočárek.. oranžádu od Xlandera, prý aby nás bylo dobře vidět na silnici, jak prohlásil můj muž.. Koupili jsme nakonec nový s celou sadou, korbičku, autosedačku, golfák i fusak a tašku. Miminko sice moc nepohoupeme, ale nafukovací kola jsou super. Akorát oprava auta nás stála tolik, že už nejspíš miminko k Vánocům nic jiného nedostane..

37+1 (podle PM).. Druhá kontrola v poradně v Motole. Tentokrát jsem vypadla už po dvou hodinkách a s celkem pozitivní náladou. Z kartotéky mě odeslali hned na monitor. Po chvíli čekání vzali přednostně jednu sympatickou maminku, které už odtekla voda. V ordinaci byly dva monitory k ležení a jeden k sezení. Monitor je dvoudílné zařízený, jeden přístroj připásají na horní část břicha (ten sleduje kontrakce dělohy) a druhý do míst nejblíž srdíčku miminka (ten zas zaznamenává ozvy plodu). Já vyfasovala to nejlepší místo.. k sezení v křesle, s nožkama na podnožce a s výhledem z okna na stromy a oblohu.. Paráda.. Nakonec mi ani nevadilo, že to v místnosti pulzovalo třema rychlýma srdíčkama (ta zdravotnice, co to obsluhuje, se z toho musí jednou zákonitě zbláznit, slyšet tohle několikanásobný tepání celý den pořád dokola..??) a dvacet minut na monitoru rychle uběhlo.

Pak si mě zavolaly sestry z poradny a proběhlo tradiční měření tlaku (tentokrát na každé ruce elektronickým měřičem a pak ještě i tím klasickým, hodnoty opět ve značné výši.. závěrečné číslo 145/100), kontrola moči (v pořádku) a vážení (ta jejich váha ale ukazuje podivně, naměřila mi 83,1 kg, což by bylo skoro o jeden a půl kila víc za necelých 14 dní). Tentokrát mě přijala moc příjemná a hlavně rozumná riziková doktorka.. Řešily jsme vlastně jen ten tlak, protože všechno ostatní včetně laboratorních výsledků bylo naprosto v pořádku. Potvrdila, že jde nejspíš o syndrom bílého pláště ("vy se nás bojíte..") a že nejspíš vydržím v pohodě do termínu.. V úterý jdu na internu, kde mi odbornice na hypertenzi k tomu řekne víc. Je dost možné, že mi znova pro jistotu nasadí ten Vasocardin (prý to radši trochu "pošolíchat", aby tlak moc nestoupal..). Každopádně je to mnohem pozitivnější výsledek, než posledně. Jsem holt prostě nervák..

Jen opravdu doufám, že vydržíme do termínu, protože do 21. listopadu mají v Motole zavřené porodní sály kvůli nějakému úklidu nebo co.. Takže tu maminku s odteklou vodou odeslali bůhví kam. Z ordinace vyšla ještě jedna plačící paní, která údajně má preeklamsii a musí tudíž rodit co nejdřív, tu ale taky poslali jinam.. První jí nabízeli porodnici ve Slaném.. Uf, tak doufám, že ještě ty tři tydny vydržíme!

37+5 (podle PM).. Opět čtyřhodinové dopoledne v Motole, tentokrát vyšetření na interně. Na paní doktorku jsme čekaly skoro hodinu a půl, byla jsem třetí na řadě, tak to pak už šlo rychle. Internistka byla moc příjemná, sice s kamennou tváří, ale milá. Prohlédla si moje EKG a všechna vyšetření, vyptala se na rodinnou anamnézu, změřila mi tlak (kupodivu nebyl dnes až tak hrozný), poslechla si plíce, srdce a prohmatala si mě na krku a na nohou. Na můj veselý tlak mi přece jen předepsala lék v minimálním dávkování (Dopegyt) a použila taky slovo "pošolíchat..", zřejmě v Motole oblíbený výraz. Každopádně zatím nechají všemu volný průběh, takže pokud mi tlak nečekaně nevylítne a miminku se bude i nadále dařit dobře, budu moct rodit spontánně. Akorát mě nenechají přenášet.

V čekárně jsem si ještě vyslechla telefonát jedné maminky, kterou prý nechají vybrat si termín na císařský řez, protoře s tím tlakem by to (porod) prý nezvládla.. To člověku moc na klidu nepřidá.. A jedna maminka tam zas přijela s kontrakcema, bylo na ní vidět, že už jí moc dobře není, přesto jsem ji tam viděla ještě docela dlouho sedět a čekat, než ji přijmou. To je snad opravdu lepší přijet rodit na večer.. Pak jsem čekala ještě na monitor (tentokrát jsem ležela, což moc příjemné nebylo, ale uteklo to rychle, protože nám sestra dala vyplnit dotazník nějaké studentky ohledně bolesti zad v těhotenství), ten byl v pořádku, a sestra v poradně mě objednala zas na pátek.. Jsem už v Motole pečená vařená..

38+1 (podle PM).. Začínáme nabírat rychlost.. Dnes proběhla standardní poradna v Motole. Nejdřív monitor, pak měření tlaku, váha a moč. Rychlé bylo i vyšetření u doktorky..čípek je změkčený, zatím stále jen na 1 cm, hlavička je prý narvaná v pánvi, což je vlastně dobře. Tlak se zatím nijak moc nezvedá, ale nesmím v žádném případě přenášet, takže další poradna bude ani ne za týden. A pokud do té doby nezačnu rodit spontánně, tak podle nálezu mi dají už termín na porod (nebo si mě tam rovnou nechají).. Uf.. Dopoledne začalo sněžit..

A vlastně proč ne.. Včera nám konečně dorazily i poslední objednané věci na postýlku. A máme už taky domluvenou dětskou paní doktorku u nás na poliklinice. V den návratu z porodnice se jí ohlásíme a ona na první dvě návštěvy přijde k nám domů převzít miminko do péče. Vybrala jsem ji podle pár doporučení, jak jinak se rozhodnout pro správného pediatra? Tak uvidíme..

Nic zásadního už nezbývá, jen aby miminko vykouklo na svět..

38+6 (podle PM).. Tak je rozhodnuto. Nejpozději 4.12. to bude.. Dnes v poradně jsem byla i s mužem, kdyby si mě tam náhodou chtěli nechat. Ale monitor i ultrazvuk ukázaly, že miminku se zatím daří dobře, tak není ještě důvod porod vyvolávat. Na monitoru jsem prý měla minimálně dvě kontrakce. Já tedy už pár dní (asi od pondělka) cítím občas takové slabé jakoby premenstruační pocity v podbřišku, ale kontrakce zatím ne.. Na ultrazvuku změřil pan doktor miminku hlavičku (momentálně 96 mm), bříško a stehenní kost. Od posledně přibralo půl kila, teď už váží skoro 3400 g. Prý mám trochu málo plodové vody, zřejmě kvůli těm lékům na tlak. Ultrazvuk upřesnil termín porodu na 4.12. Každopádně doktorka (v pořadí už třetí lékař, který mě v poradně vyšetřoval.. každý den tam totiž slouží někdo jiný) doporučila nepřenášet, takže jsme se dohodly, že pokud to na mě napřijde do termínu, nebo nebudu mít nějaké zdravotní potíže, ve středu přijdu na kontrolu a ve čtvrtek už budu mít v Motole objednanou postel na příjem a indukci. Rozhodně bych radši, kdyby porod začal spontánně dřív, tak uvidíme, jak to vyjde..

Od naší známé jsme dostali ještě várku oblečků na miminko, hodně toho je ale až na pozdější měsíce. Taky už mám většinu dárků na Vánoce, což se mi nikdy v životě ještě nestalo.. Byla to nutnost, protože před Vánoci na nákupy nebude čas..

Miminko má momentálně několik pravidelných aktivních období.. Většinou se probouzí kolem šesté hodiny a začne mě jemně masírovat, ale jen na chvíli. Pak se hodně hýbe dopoledne kolem desáté. A nejhorší je to večer.. Začne kolem sedmé osmé hodiny a dost bolestivě se mi v břiše mele, vrtí, kope a cuká, dokud si nejdu lehnout. Jsem zvědavá, jestli tyhle svoje aktivní hodiny bude dodržovat i venku..

39+6 (podle PM).. Zkoušeli jsme miminku domluvit, zkoušeli jsme to rozchodit, zkoušeli jsme i jiné babské rady, ale miminko se prostě přemluvit nedalo a ven se mu do dneška dobrovolně nechce.. A tak zítra nastupuju do porodnice na vyvolání porodu. Mám termín a přes ten nejede vlak. "Dozrál čas, a tak se budeme držet našeho plánu..", prohlásila doktorka v poradně.

S mužem jsme vyrazili na poslední kontrolu v prenatální poradně v Motole. Nejdřív mi sestra na monitoru zase přečetla dvě kontrakce, ale já nic zvláštního necítila. Pak podle ní začalo miminko usínat, tak mi zatřásla břichem nahoru dolů, aby se něco na záznamu dělo.. no příjemné to teda nebylo.. Po dlouhém čekání v dusné čekárně mě vyšetřila doktorka z minulého týdne. Šťourala se mi v děložním hrdle tak bolestivě, až jsem pak špinila. Prý bylo zalepené a zatím se neotvírám.. Celý zbytek dne jsem pak měla občas pobolívání v podbřišku, až jsem si říkala, že se tím třeba mohl porod rozběhnout, ale do večera se nic zásadního nedělo.. Krevní tlak, kvůli kterému mě nechtějí nechat přenášet, jsem tentokrát měla paradoxně v poradně úplně nejlepší, co mi tam natočili. Takže zítra ráno mě přijmou na oddělení rizikového těhotenství k indukci. Nepotěšilo mě doktorčino sdělení, že se prostě indukce zkusí a uvidí se.. může to trvat i dva dny než se porod rozběhne, záleží, jak na to budu reagovat, ale třeba je děloha těma neidentifikovatelnýma kontrakcema už nastartovaná a potřebuje jen popostrčit..

Doma jsem to trochu obrečela. Potřebovala jsem ze sebe dostat to napětí a tak trochu zklamání.. Každá ženská chce těch devět měsíců zakončit přirozeným spontánním porodem.. A když k tomu nedojde, má pocit, že tak úplně neobstála.. Můj muž se mě ale snažil povzbudit, že po těch dnech čekání a nejistoty se už aspoň začne něco dít, nebude to trvat dlouho a miminko bude na světě. A nejdůležitější je zdraví jeho i moje. Netrpělivé kamarády a příbuzné musím ještě odbývat: "Nebojte, dáme vědět hned jak vykoukne.." Bude to takový malý mikulášský dáreček..

40+1 (podle PM).. Dnes v 15.25 hod. narodila se dcera Nela, 3600 g, 49 cm.

Moje milá Nelinko,

tenhle dopis ti píšu ještě v porodnici. Chci pro tebe zaznamenat, jak probíhaly první dny tvého života a jak jsme je tu spolu prožívaly.

Rozhodla jsem se napsat ti tenhle dopis, zatímco čekám, až mi tě přivezou na kojení a ty ležíš s kojeneckou žloutenkou nahatá jen v plenkách a s páskou přes oči ve skleněném boxu pod modrou lampou daleko ode mě.. A já si v duchu představuju tvůj malý obličejík, který znám teprv pár dní, zoufale myslím na to, jak ti asi samotné je. Nejvíc si totiž všeho začneme vážit ve chvíli, kdy to od nás odtrhnou..

Tenhle dopis budeš nejspíš číst až v dospělosti, až se sama budeš chtít stát maminkou, proto se nebudu bát popisovat vše realisticky, tak jak se to opravdu stalo. A i když je porod náročný a bolestivý až k nevydržení, uteče to a zbyde jen vzpomínka, ale hlavně to nejkrásnější, kvůli čemu ženy tohle podstupují.. miminko.

Chci, abys věděla, že přes všechny chyby, kterých se rodiče na svých dětech nevědomě dopouštějí, milují je z celého srdce a bezvýhradně od momentu početí. Tak by to aspoň mělo být, a já to tak cítím!

Tvoje máma

Den přípravný (čtvrtek, 4.12.2008)

Moc jsem si přála, aby lehké kontrakce vpodvečer a pomalý odchod hlenové zátky, znamenaly rozbíhající se porod. Ale během noci křeče slábly, až do rána zmizely úplně. Dobře, beru, má to tak být, miminko přijde na svět indukovaným porodem.

S nervozitou nasedáme ráno do auta. Naši se se mnou ještě loučí. Jsem tak trochu otupělá, ještě si neuvědomuju, že odjíždím s miminkem v bříšku a vrátím se s miminkem v náručí..

Motol. S vyzvednutou kartou v poradně mě přijali na oddělení rizikového těhotenství. Vrchní sestra mi podala ruku a představila se. Pak mi přidělili pokoj a hned mě hnali natočit monitor. Vyšetřil mě pak ještě doktor, který mi jednou dělal ultrazvuk a dokonce mě později i rodil. Převlékla jsem se do noční košile a tvůj budoucí tatínek Pavel odešel čekat domů. Nadstandardy jsou beznadějně plné, přesto můj pokoj byl luxusní dvojlůžák s televizí, pěkným nábytkem a verandou.

Ten den mi odebrali krev a odpoledne provedli zátěžový test. Ten spočíval v natočení monitoru a během toho zavedení krátké infúze oxytocinu, aby se vidělo, jak na něj reaguje děloha a miminko. Oxytocin vyvolal lehké kontrakce, které jsem sice cítila, ale nijak silně. Podle vyšetření jsem byla stále otevřená jne na 1 cm. Verdikt zněl: "v pátek ráno nasadíme proglastadynový gel a rozjedeme to."

Od téhle noci jsem toho už moc nenaspala..

Den D (pátek, 5.12.2008)

Události toho dne, jejich vývoj a časová posloupnost mi často splývají..

Postupně mi do rána úplně odešel zbytek hlenové zátky, ale jinak se nic nedělo. Hrdlo děložní navíc bylo stále vzadu a hlavička miminka napasovaná v pánvi tak, že doktorka se k hrdlu dostávala pro mě hodně bolestivě.

Kolem deváté hodiny mi aplikovali gel k hrdlu děložnímu a nechali mě napospas jeho účinkům. Gel by měl začít působit do hodiny, změkčit hrdlo a podpořit kontrakce. Od té chvíle je pro mě všechno tak trochu zahaleno v mlze, protože bolesti přišly rychle a silně, rychleji a silněji, než bych čekala. Gel působil v podstatě okamžitě, kontrakce nejdřív slabší, ale i tak dost bolestivé, přicházely hned od začátku skoro každé dvě minuty. Udělalo se mi z toho na omdlení. Jak jsem pak zjistila, bylo to špatným dýcháním. Snažila jsem se prodýchat kontrakce do břicha, ale netušila jsem, že už je to pokročilejší fáze porodu, kdy musím dýchat rychle a povrchově.

Asi po hodině, kdy mi natočili monitor, vyšetřila doktorka, že se otvírám na 3 prsty. Ke změkčení tuhého děložního hrdla mi dali ještě injekci (mezokainu?). Zavolala jsem Pavla, aby pro jistotu už přijel, že to jde rychleji, než jsme mysleli. Sice ho ke mně nepustili, ale byl nablízku. Po další době v pokoji, kdy jsem už nevěděla, jakou polohu zvolit, hopsat na míči, dýchat v polosedě na posteli, nebo stát o ni opřená s nohama roztaženýma, mě nejdřív vyšetřila sestra, která konstatovala, že jsem beze změny, pak doktorka, která mi milostivě protrhla vak blan s plodovkou a prohlásila, že už je to skoro na čtyři prsty a můžu jít na přípravnu. Nejdřív jsem ale ještě znova trpěla na monitoru.

V té době už byly stahy po minutě a dýchání vůbec nepomáhalo. Sestra na mě začala chrlit, co si mám sbalit a co vzít na sál, ale já ji sotva vnímala. Naštěstí byl Pavel už na chodbě a mohl mi pomoct. Sama bych se tam asi bolestí zhroutila. Ta drsná sestra mě nejdřív chtěla nechat jít na porodní sál o patro níž pěšky, prý aby se miminko ještě víc setřáslo dolů, ale když viděla, že toho nejsem schopná, vzala mě na vozík a párkrát se mnou cestou obrousila rohy a stěny.

Příjem na přípravnu, která byla hned vedle porodního sálu, si moc nepamatuju. Nemocniční košily jsem si nejspíš oblíkla ještě předtím. Na přípravně (malé místnosti se dvěma postelemi, sprchou a záchodem) byla zrovna jiná rodička, takže tam nejdřív Pavel nemohl být se mnou. V téhle fázi mě už bolest opravdu zaplavovala a pohlcovala, mašinkové/psí dýchání přecházelo spíš v hekání. Zkusila jsem jít do sprchy a je fakt, že teplá voda trochu stahy zmírnila, ale pak zas bylo vnímání jejich intenzity silnější. Dali mi klystýr, který jsem na záchodě snad ani necítila, spíš to byla úleva něco konečně vypudit. Druhá paní se mi snažila i přes svoje bolesti poradit, ale pak už šla sama na sál, tak mohl Pavel dovnitř.

Byla jsem ráda, že už je Pavel konečně se mnou, ačkoli v tu chvíli jsem neměla pocit, že by mi v překonávání bolesti mohl pomoct. Snažil se navést mě na správné dýchání, což mi ze začátku nešlo a v duchu jsem mu nadávala. Nešlo se soustředit na nic, jen na tu strašnou bolest vycházející z pánve. Navíc už mě to začalo ke konci stahů nutit k tlačení. To by ale znamenalo vážné poškození mých dolních partií i hlavičky miminka. Jenže překonat to bylo hodně těžké. Pavel se nevzdal, při kontrakcích mě držel za ruku, já mu ji drtila a on trpělivě opakoval: "Soustřeď se na pravidelný dýchání, netlač.." A já pořád opakovala: "Nesmím tlačit.. nechci.. to nejde.. to nejde.. už nemůžu.. nevim, co mám dělat.." Ačkoli mi porodní asistenstka tvrdila, že dýchám správně, tělo si se mnou dělalo, co chtělo..

Netuším, jak to všechno muselo asi vypadat, jak to Pavel vnímal, jak vnímal moje hekání, nebo to, když ze mě šla krev nebo zbytek klystýru.. Myslím, že to muselo vypadat hrozně. A miluju ho za to, že to se mnou všechno vytrpěl a pak tvrdil, jak jsem to nádherně zvládla.. A moc by mě zajímalo, jaks to celé asi, Nelinko, vnímala ty v bříšku. To se ale nikdy nedozvíme.

Ve chvíli, kdy jsem myslela, že už mě kontrakce roztrhají na cucky, že to nevydržím a několikrát jsem se modlila, aby mi už udělali sekci, jinak umřu, v ten okamžik mě vyšetřila porodnice a prohlásila, že mám branku na devět centimetrů a jde se na sál.

Sál spočíval v jedné velké místnosti s několika porodními boxy po obou stranách a koordinačním stolkem uprostřed. Personál na sále byl bezkonkurenčně nejlepší z celé porodní procedury, kterou jsem prošla. Sympatická hlavní porodní asistentka (nebo to byla doktorka? to vlastně nevím) mi pomáhala řídit porod, pan doktor z rizika spolu s další porodní asistentkou dohlíželi na prořezávání hlavičky a pak provedli nástřih a šití.

Z přípravny mě hekající a kroutící se v malinké pauze mezi kontrakcemi hnali do porodního boxu č.2 hned na porodnické křeslo. Jak jsem byla zmatená, tak jsem málem vlezla do boxu jiných novopečených rodičů, kteří tam už odpočívali.. Na porodnickém křesle v polosedě pololeže mě ještě nechali chvíli otvírat, ale tlačení už nešlo moc zadržovat, tak mi asistentka dovolila ke konci kontrakce přitlačit. A pak už přišel samotný porod.

Teď zpětně musím říct, že poloha při tlačení mi moc nevyhovovala. Polosed s nohama zdviženýma a přitaženýma k tělu, ruce pod koleny.. neměla jsem se nohama do čeho opřít a tak mi tlačení moc nešlo. A hlavně mě překvapilo, jak neskutečně moc je potřeba tlačit. Prý jsem moc otvírala pusu, jak jsem zatínala zuby, tím mi unikal vzduch, a proto jsem netlačila dolů ale do hlavy.

Přesto miminko postupovalo pomaličku ven. "Už je vidět hlavička," povídá klidně porodnice, "a má černý hustý vlasy."

Když už bylo jasné, že to jinak nepůjde, provedl doktor při další kontrakci do mého tlačení nástřih hráze. Cítila jsem jen tupý řez. Pořád jsem nebyla schopná správně silně zatlačit a docházely mi síly (nebo trpělivost? :)). Doktor s asistentkou udělali ještě jeden malý řez v pochvě. V pauzách mezi kontrakcemi jsem se vydýchávala a nechala si od Pavla v jednom kuse podávat láhev s vodou, měla jsem permanentně sucho v puse.

Cítila jsem už většinu hlavičky v roztažené pochvě. Na posledních pár kontrakcí mi asistentka zapřela rukou nohu a to pak šlo tlačit trochu líp. Pomohla nakonec miminku i tlakem na moje břicho. Další kontrakce, "nádech, zatlač.. a ještě jednou.." Z posledních sil a za velkého úsilí všech okolo jsem zatlačila.. Pálilo to, ale najednou ten tlak nebyl tak velký, hlavička byla venku. Na další dvě kontrakce vyklouzlo ven celé modročervené tělíčko.. Doktor ho zachytil, zvedl do výšky a povídá: "Je to holka? Je to holka!" Zalykala jsem se směsí smíchu, slz a úlevy.. to je naše holčička..

Narodila ses, Nelinko, 5.12.2008 kolem půl čtvrté odpoledne. Já jsem se stala maminkou a Pavel tatínkem. Jsi náš mikulášský dáreček.

Hned jsi se rozeřvala. Položili tě na podložku nízko u mých roztažených nohou, tak nešikovně, že jsem na tebe neviděla. Doktor ti podvázal pupečníkovou šňůru, a pak tě vzali někam pryč, ale tatínek šel s tebou a fotil tě. Tam tě zvážili, změřili, kápli ti kapky do očí, nemytou zabalili a tatínek tě vzal do náruče a přinesl ke mně.

Zkusili mi tě přiložit k prsu a ty ses opravdu dvakrát přisála. Pořád jsem nechápala, že takový malý tvoreček byl ještě před chvílí u mě v břiše. Dali tě zahřát do inkubátoru, který přivezli až k mému křeslu. Pak mi ještě píchli injekci oxytocinu pro stahování dělohy a vypudila jsem celou placentu. A zatímco mi doktor kontrolovat dělohu zevnitř a zašíval ty dva nástřihy, my s tatínkem jsme se kochali pohledem na toho malého mžourajícího tvorečka. Asi jsi byla celá udivená, kde ses to najednou ocitla..

Pro tatínka to byl zřejmě životní zážitek. Viděl všechno. Sice nechápu, jak se mohl dívat na nástřihy, ale tvrdí, že to bylo všechno nádherný, tak trochu jako dokumentární film o zrození člověka.. Poděkovala jsem doktorovi i porodní asistentce, která mi pogratulovala a ocenila tvoje dlouhé černé vlásky i ty dlouhé řasy, které máš po tatínkovi. Po půl hodince si tě vzala dětská sestra a odvezla tě na oddělení šestinedělí II, kam mě pak taky převezli.

Postupně se všichni přemístili do jiných boxů k dalším rodičkám, ztlumili nám světlo a mně přinesli na tácu večeři, abych se posilnila. S tatínkem jsme při tom dojatě probírali, co se to vlastně všechno přihodilo, a snažili jsme se nevnímat okolní zvuky právě rodících ve vedlejších boxech. Já jsem pořád nechápala, že jsem to celé opravdu přežila, a zvykala si na nový pocit, že už nemám v břiše kopající uzlíček, ale že ten uzlíček je na světě..

Celý spodek jsem měla pohmožděný, dva nástřihy a ještě mi vyběhly pěkně velké hemeroidy. Celé mě to pekelně bolelo a nemohla jsem ani sedět, ani ležet, ani chodit, prostě nic.. Z ženy po porodu začnou odcházet očistky, takže krev je po řadu dnů a týdnů věrný kamarád.

Přesunuli mě na lehátko a zřízenec mě odvezl na oddělení šestinedělí II. Cestou jsme konverzovali o poměrech na sále, prý od rána tam proběhlo už na 30 porodů. Tatínek se mezitím převlékl z nemocničního mundůru a dorazil za mnou. Na pokoji č. 6, kde jsme pak spolu s tebou následující dny pobývaly, mě přijala jedna z denních ženských sester. Pomohla mi z lehátka a hnala mě do sprchy. Během sprchování na mě sestra chrlila pravidla pobytu a doporučení ohledně hygieny. Pak jsem se převlékla do erární noční košile, a do svých jednorázových síťovaných kalhotech (kvůli prodyšnosti) jsem nacpala porodnické vložky. Potom už jsem měla sílu jen ulehnout do postele a tatínek musel vybalování obstarat sám. Na pokoji byla ještě jedna paní s miminkem, u které byl manžel, protože byly zrovna návštěvní hodiny.

My s tatínkem jsme čekali, až nám tě přivezou na pokoj. Ale oni tě nevezli, tak jsme se vydali za tebou, aby tě tatínek ještě viděl, než bude muset odejít. Nadstandardní pokoje byly opět bez šance. Miminka, která nemůžou být u maminek, například nedonošeňátka v inkubátorech, žloutenkáře pod modrým světlem, nebo čerstvá miminka na zahřátí, hlídají a pečují o ně dětské sestry v místnostech na konci chodby. Kvůli tatínkovi tě aspoň na chvíli přivezli ukázat na chodbu. Byla jsi malinká a vypadala jako já, když jsem se narodila.

Když už tatínek odešel, snažila jsem se na chvíli usnout. Pozdě večer mi tě přivezla sestra a ukazovala mi, jak tě mám přebalovat. Byla jsem zesláblá, dvě noci jsem nespala, sotva jsem vydržela stát na nohou a polovinu informací jsem asi ani nevnímala. Tys poplakávala, tak si tě nakonec sestra odvezla, abych se mohla trochu vyspat. Ale stejně jsem nespala. Myslela jsem na tebe a taky mě bolel celý spodek, nemohla jsem najít polohu, ve které by se mi ulevilo. Začala jsem vnímat okolní nemocniční zvuky, různé druhy novorozeneckého křiku a doufala, že ty klidně spíš.

Den 1 (sobota, 6.12.2008)

Přivezli mi tě v šest ráno a zkusily jsme hned přiložit k prsu. Sáni ti šlo od začátku krásně a vždycky tě spolehlivě uspává.

Pomalu jsem se rozkoukávala. Na pokoji jsme s další maminkou a jejím chlapečkem. Miminka jsou s maminkami na pokojích, tzv. rooming-in, a ukládají se tu do postýlek-vozíků. Nesmí být s maminkou v posteli, vyjma kojení a na chodbu se smí jen s miminkem ve vozíku. Taky nesmí zůstat miminko samotné na pokoji, takže na jídlo jsme se museli vystřídat. Každé mimnko má svou peřinku a v pokoji přebalovací pult, erární kosmetiku i stejnokroj - košilku a dupačky. V pokojích je hodně přetopeno, kvůli teplotě miminek, a zároveň, aby maminky jen v košilích mohly větrat poranění. Vždy dva pokoje po dvou lůžkách jsou propojeny sociálním zařízením - sprchou a záchodem, kde je také k dispozici dostatek porodnických vložek.

Postupně se s tebou seznamuju. Většinou spíš, ale když koukáš, děláš roztomilé grimasy. První přebalování proběhlo rozpačitě. Myslela jsem, že se ta sestra z noci přijde ještě podívat, jestli to dělám správně, ale tady to asi chodí stylem "poraď si, jak umíš.." Byla jsi pokakaná smolkou, tou první stolicí, co z novorozence odchází. A pokud nejsi nakrmená, přebalování nebo koupání si vůbec neužíváš a křičíš to do světa. Máš trochu oranžovou barvu a srandovně chlupatá ouška. Zkouším tě přikládat každé dvě až tři hodinky, aby se mi začalo dělat mlíčko. Po obědě přichází tatínek, fotí si tě a chová. Jsme spolu skoro celé odpoledne. Pak nám ještě dětská sestra ukázala, jak se miminko koupe.

Noc je oproti tomu mnohem náročnější. Jsem vyčerpaná, protože se mi nedaří dohnat spánek, ale naopak mám pořád větší deficit. Navíc ty začínáš častěji plakat. Asi už máš hlad, teprv se mi začíná tvořit kolostrum. Tak tě chovám a nosím a houpu, ale poranění a slabost po porodu i to, že po těhotenství mám nebo spíš nemám svaly tam, kde by měly být, způsobují, že už sotva stojím a potím se, a chtěla bych si první hodiny s tebou užívat víc..

Den 2 (neděle, 7.12.2008)

Život na šestinedělí běží v podstatě stále stejným tempem. Průběžně odcházejí šťastní novopečení rodiče se svými uzlíčky a přicházejí místo nich nové čerstvé maminky po porodu. Druh a umístění poranění (šitá hráz nebo jizva po sekci) se u nich projevuje stylem sezení u jídla v jídelně a míra zahojení zase rychlostí chůze po chodbě.. Většina se ale srandovně batolí, jak se snaží mít při chůzi nohy co nejdál od sebe.

Den začíná už kolem páté hodiny, kdy se miminka hlásí o kojení a sestry měří tlak a rozdávají léky. Po sedmé hodině chodí první vizita, ženský doktor.. zkontroluje poranění, zhodnotí zakrvácené vložky a prohmatá břicho, zda se děloha dobře zavinuje. Pak bývá snídaně, dietnější, vhodná pro kojící matky, většinou ale jídlo nemastné neslanné. Následuje dětská vizita, kdy dětský doktor prohlédne nahaté miminko, zváží ho a dohlíží na množství kojení. Pak je oběd, od dvou do sedmi návštěvní hodny a v pět večeře. Během dne si ještě maminky dvakrát měří teplotu a průběžně chodí dětské i ženské sestry kontrolovat kojení, miminka i nás.

Druhá maminka na pokoji se už chystala dnes domů, ale její chlapeček dostal novorozeneckou žloutenku, tak musí pod modré světlo. My stále přikládáme, už se mi objevilo mlezivo, což je první mléko, ale méně výživné, a ty pořád pláčeš. V noci nastává krize, protože já už nemůžu fyzicky ani psychicky. Dětská doktorka si tě nakonec na pár hodin vzala, abych se mohla vyspat.

Den 3 (pondělí, 8.12.2008)

A ráno už začínáme plně kojit. Prsa se mi nalily a tak tě můžu zkusit před kojením a po kojení vážit, abych viděla, kolik vypiješ. Nejdřív to není nic, ale hned od dalšího kojení už je to v průměru kolem 25ml, občas padne i padesátka. Vypadá to pozitivně. Ty po kojení spokojeně usneš a vůbec jsi nějak klidnější.

Dnes ti odřízli zbytek pupíčku, hojí se to rychle. Taky jsi byla na ultrazvuku ledvin, kvůli naší dědičné polycystóze, ale zatím jsi zdravá, choroba se neprokázala.

Druhá maminka už jde s chlapečkem domů, žloutenku zažehnali rychle. Bohužel na dětské vizitě přišla první studená sprcha pro nás..

Doktorka konstatuje, že máš kůži žlutší a i to, že jsi spavější, nejspíš znamená, že máš taky kojeneckou žloutenku. Doporučila dávat tě celý den k oknu na denní světlo. Každopádně teď v zimě, je pošmourno, krátký den, na oknech žaluzie, skrz které moc světla nejde.. těžko se něco zlepší.

Maminka s chlapečkem odešli domů a my měli s tebou a s tatínkem celý pokoj až do večera jen pro sebe. Večer přijali čerstvou maminku s dalším chlapečkem. Byla od začátku moc sympatická a tak jsme si začaly tykat. Jmenovala se Renata Modráková a chlapeček Lukášek. Bylo to příjemné, protože taky v kojeneckých věcech tápala, vzájemně jsme si radily a povzbuzovaly se.

Dnes jsme taky poprvé samy koupaly. Moc se ti to zatím nelíbí, ani když jsi napapaná. Po koupeli ošetříme pupíček lihem, namažeme olejem celé tělíčko a vyčistíme ouška a nos. Tatínek přišel později, takže sama jsem si při tom koupání připadala neohrabaně, ale zvládly jsme to. Snad se to praxí zlepší..

Den 4 (úterý, 9.12.2008)

Sundali ti náplast z pupíčku, krásně se ti hojí. Dnes ráno jsme byly ženskou doktorkou navrženy k propuštění, ale v rámci krevních testů, které se dělají při odchodu novorozence (odběr krve z patičky), ti udělali i testy na žloutenku a ty byly špatné. Množství bilirubinu dosahovalo vysokých hodnot, přes 330 jednotek. Takže mi tě hned vzali a šoupli tě na fototerapii pod modré světlo. Doktorka mi vysvětlila o co se jedná (nahromaděný bilirubin nezvládají ještě játra miminka tak rychle odbourávat) a co s tebou budou dělat (budeš ležet neustále jen s plenkou a páskou přes oči v boxu pod modrým světlem). I když se nejednalo o nic vážného (ačkoli pokud by hodnoty ještě stoupaly, mohlo to být vážné), stejně jsem to obrečela.

Právě v tu chvíli jsem si uvědomila, jak smutné je pro mě (a určitě i pro tebe) to odloučení, když mi tě vozí jednou za tři hodiny jen na chvíli na kojení. Máme tak na sebe hrozně málo času, šup a už se musíš jít zas léčit do boxu.

Dneska tě poprvé viděla tvoje babička Jana. Stihli s tatínkem přijet na kojení. Celá se nad tebou rozplývala.

Personál je tu různorodý, sestřičky se většinou dělí na ty milé a vstřícné a na ty mrzuté a bez zájmu. Střídají se tu hodně, ale už jich většinu znám. Nejhorší byla jedna, kterou jsem nechtěně vyslechla, jak některému miminku říká doslova: "Co řveš, nic se ti neděje.." a na jiné miminko: "To je taky pěknej skřehot.." Byla jsem v šoku. To se pak člověku rozhodně nechce dávat tě z dohledu. Na personál tady nadává kde kdo, v jídelně jsem toho vyslechla dost, ale většina maminek po čtyřech dnech vypadne a to se dá ještě snést.

Celý den dnes tekla jen studená voda, k večeru zas jen teplá a večer netekla voda vůbec. To je pro porodnici docela šok..

Den 5 (středa, 10.12.2008)

Nic zásadního se neděje. Hodnota bilirubinu ti klesá, je teď 280 jednotek, takže pokračujeme v režimu fototerapie. Doporučuju Renatě, ať si dává chlapečka k oknu, ať taky nemá žloutenku, bohužel nakonec ji taky má, což se potvrdí další den. Je to asi začarovaný žoutenecký pokoj..

I dál zdařile kojíme. Dožaduješ se krmení téměř hned, jak se probudíš. Nechceš se ani koupat, když máš hlad.

Den 6 (čtvrtek, 11.12.2008)

Hladina bilirubinu opět pěkně klesla (na 226), teď už je jen nízko nad vyžadovanou hranicí, takže podle doktorky bychom teoreticky mohly v pátek domů. Sestřičky si nás docela pamatují, a myslím, že jsou na nás i hodnější, když už jsme tu delší dobu.

Jídlo je tu celkem nemastné neslanné, jestli to má být strava pro kojící, tak se mám na co těšit. Co se týče jídel, servírují nám například: zapečené těstoviny, smažený drůbeží řízek s brambory, rýži s omáčkami na různé způsoby s plátkem masa (prostě takové to školní UHO - univerzální hnědá omáčka), špagety s kečupem a sýrem bez valné chuti atd. Ke snídani nebo večeři většinou bílé pečivo, máslo, paštiky, šunky, výjimečně jogurt, občas nějaký kompot nebo zeleninu, hlavně ale stále jablka. Vzhledem k tomu, že je večeře už v pět hodin a pak až do rána nic, musím si nechat od rodiny nosit něco na přilepšenou..

Dneska mi tě přivezli na koupání dřív, takže tu místo tatínka byla babička Jana. Je trochu neurotická a až příliš starostlivá, hodně mě znervózňovala její péče, jestli nejsi moc na kraji pultu, ať si tě dám víc doprostřed atd. Jelikož jsme koupaly dva dny za sebou a není to nutné tak často, dnes jsem tě jen omyla žínkou.

Renatina chlapečka vozí taky na svícení, takže mezi kojením máme na pokoji nezvyklý klid. Všichni radí vyspat se ještě do zásoby, než odejdeme domů.

Den 7 (pátek, 12.12.2008)

Dny začínají vypadat jeden jako druhý. Všechno už je tak automatické, přivezou tě, zvážíme, nakojíme, zvážíme a já tě zase odvezu zpět. Většinou jsi tak ospalá, že mě moc nevnímáš, jen se chytneš prsu a víc tě nezajímá.

Spí se teď na pokoji celkem dobře, protože já i Renata máme malé "foťáčky", jak říkají kojencům se žloutenkou, a tím pádem je tu v noci kromě kojení klid. Ale mnohem radši bych tě měla u sebe a chlácholila tě. Já jen doufám, že to zatím moc nevnímáš, že jsi se mnou tak málo..

Dnešní naděje na propuštění se rozplynula záhy po ranním kojení, kdy to prozradila jedna z těch nepříjemných sester. Říkala jsem si, no co se dá dělat, tak ještě jeden den, ale když mi pak doktorka řekla, že ti hodnota zase stoupla, obrečela jsem to. Dnešní hodnoty ti totiž stouply na 239 jednotek. Včera to bylo 226, předevčírem 280 a první den 330. U tak vysokých hodnot se požaduje, aby výsledek klesl aspoň pod 200. Vytáčí mě to, protože ten důvod, že ti hodnoty stouply, je jak z Kocourkova. Na žluťásky se svítí jednou světelnou deskou shora, tys měla V.I.P box s další deskou zespodu, ale ta spodní deska se včera rozbila a to horní světlo prostě nestačí. Náhradní spodní desku prý nemají a na novou nejsou peníze. Bezva! Takže o to déle se budeš léčit.. Zítra ti prý naberou krev i na další testy, jestli to, že ti žloutenka neklesá, není způsobeno ještě i nějakou infekcí. A za oknem porodnice začalo sněžit..

Sestra se dnes podivovala, že mám pořád lehce zvýšenou teplotu. Průměrně tak 37,3°C. Původně jsem myslela, že je to od horkých nalitých prsou, ale teplota je pořád vyšší. Trochu se bojím, že mám nějaký zánět a přenáší se to i na tebe. Ale kromě pocení se cítím fyzicky celkem dobře. Psychicky je to horší.. Večer jsme se s Renato dívaly na televizi na notebooku, který jí přivezl manžel. Bylo to příjemné odreagování a spojení se světem tam venku.

Den 8 (sobota, 13.12.2008)

Jsem už z toho režimu přivážení miminek tak zblblá, že jsem se nad ránem probudila leknutím, jestli jsem tě nezaspala, jestli už jsem vůbec kojila nebo ne.. Nabírají ti každé ráno krev na testy, odebírají to z hřbetu ruky. Kojíme už kolem 60-75ml. Sousedící pokoj je taky plný miminek se žloutenkou. Renatu s chlapečkem nakonec dnes pouští, my si musíme ještě počkat, každopádně hodnoty ti klesly, momentálně na 224 jednotek. A další krevní testy jsou taky v pořádku. Tak to vypadá pozitivně, ale už radši nemyslím na to, že bychom se mohly odsud zítra dostat.

Na pokoj přišla nová maminka. Mám z ní ale trochu rozpačitý dojem. Vypadá jako z nižších sociálních vrstev, neudržovaná, navíc má podivný chrchlavý kašel, tak doufám, že nic nechytneme. Noční nerudná sestra se asi tentokrát dobře vyspala, protože kupodivu všechna miminka hladila, žvatlala na ně a rozdávala úsměvy.

Den 9 (neděle, 14.12.2008)

Za deset dní jsou Vánoce. Vůbec mi to nedochází, ačkoli na chodbách Motola jsou ozdobené vánoční stromky. Kojíme už často k pětasedmdesáti. Vrháš se vždycky na prso a nenasytně hltáš mlíčko. Piješ ale mnohem víc z pravého prsu než z levého. Prý je to ale normální, stává se to.

Ženský doktor na vizitě správně konstatoval: "Takže pořád čekáme na miminko.." Sice mám slabounkou teplotu, už od porodu stále 37,3-4°C, ale podle doktora, pokud teplota nestoupne nad 37,8°C, nejspíš to nic nebude.

Když mi tě přivezli na kojení, čekaly na nás dvě zprávy, tradičně jedna dobrá a jedna špatná. Hodnoty bilirubinu ti krásně klesly, takže už nemusíš na fototerapii a můžeš zůstat se mnou. Ale váhově jsi shodila a tak je nutné to sledovat ještě do zítra. Zřejmě stresem z odloučení, nedostatečně častým přikládáním jsi zhubla cca o 80g. Asi ti těch 70ml na tři hodiny nestačí. V noci jsou prodlevy i pět hodin (to mi tě sestry nevozí). Takže máme zkusit přikládat častěji, po dvou hodinách, taky se mi bude dělat víc mlíčka a snad nás zítra konečně propustí. Zase jsem to obrečela, protože když už to vypadá, že půjdeme domů, vždycky se znovu něco stane.

Kojíme zhruba každé 2 hodiny. Podle mých záznamů přibíráš, i když jíš míň, ale častěji. Musím tě ale hrozně nutit a budit. Po dnešním koupání jsi naposledy normálně jedla, je toho ale stejně málo. I přesto sestra po zvážení konstatovala, že jsi dostatečně přibrala, tak budeme moct jít zítra domů. Paradoxně už další hodinu jsi měla hlad, dala jsem ti sát, ale moc jsi se nezklidnila. Já už byla taky unavená, chtěla jsi pít pak už pořád a zřejmě nebylo z čeho. Takže jsi plakala, já tě utěšovala, přikládala, ale jen jsi cucala a nic z toho. Před půlnocí už to bylo zoufalé, já brečela, že nakonec stejně zase domů nepůjdeme. Neměla jsem mlíko a z toho jsem měla depresi. Sestry, starší hubená černovlasá a mladá blondýna, mi pomáhaly seč mohly. Zkusila jsem odsávačku, ale bylo jasné, že mlíko nemám. Tak doktorka o půlnoci předepsala dokrm, Nutrilon. Moc ti to nejelo, nakonec jsi vypila 90ml, ale spát se ti nechtělo. Já brečela a sestry říkaly, že ta moje deprese se může na tebe přenášet, miminka jsou citlivá. Tak nakonec si tě odvezly, abych se mohla vyspat a snad se mi do rána mlíčko zase vytvoří.

Den 10 (pondělí, 15.12.2008)

Spala jsem do pěti hodin a cítila, že se mi zase nalily prsa. Přivezly mi tě asi v půl šesté a prý jsi u nich spala celou noc. V šest jsme zkusily kojit. Ze začátku jsi sála dobře, ale pak jsi zase usínala u obou prsů. Říkala jsem si, dobrá, tak tě zvážím a zbytek si dají sestřičky zase v umělé. Ale kupodivu (pokud měřila váha dobře) jsme nakojily 85ml, což bych vůbec nečekala. Pak jsi zas usnula. Nevím ale, jestli to bude stačit, aby nás pustili. Sestry v noci říkaly, že už jsem tu dlouho, potřebovala bych domů, do svého, do klidu, abys měla i ty pohodu a to kojení by se pak mělo upravit. V nejhorším prostě budeme dokrmovat. Nervy dělají hrozně moc, "pohoda maminky je půl zdraví miminka.." Když si tě vzala ta starší sestra, hodila si tě přes rameno, hladila ti zádíčka a mluvila klidným hlasem, ty ses zklidnila a začala usínat. Nevím, jestli se tohle někdy naučím..

Vizita.. tak jdeme domů, konečně. Doma prý budeme kojit v pohodě, nemám se bát. Na rozloučenou jsi dostala očkování a váhu máš při propuštění 3580g, to znamená, že jsi se dostala téměř na porodní váhu.

Škoda jenom, že nás nepustili v neděli. Měly bychom víc času na první den doma s tatínkem. Dnes musel tatínek být nutně v práci, takže nás jen rychle z porodnice odvezl. Byly chvíle, kdy jsem měla pocit, že se odtamtud snad už nikdy nedostaneme. Nadšeně si tě vezeme a ty se pomalu rozkoukáváš ve svém novém domově.

A všechno nám začíná..