[foto]    [Plitvička jezera]    [do Černé hory přes Dubrovnik]    [z Boky Kotorské až do hor]    [Durmitor]    [Škrčko jezero]    [návrat do Žabljaku]    [Tara a NP Biogradska gora v Bjelasici]    [setkání s Černohorci cestou k Šiško jezero]    [Biogradsko jezero]    [vnitrozemím na jih]    [Budva a tradá]    [Slovinsko]    [značení stezek, kempy, slovíčkaření]   

PÁTEK, 21.7.2006, přípravy
Přípravy vrcholí. Včera jsme ještě večer testovali v obýváku nový stan (Coleman Boa) a zítra ráno vyrážíme. Posádku tvoří Pavlík a já, Jitka s Filipem, auto, hromada jídla a oblečení, kamera, foťáky, stany, pár peněz a spousta dalších méně podstatných věcí. Už stačí jen nasmažit řízky na cestu a zabalit. Jedeme do Černé Hory, poznávat novou krajinu, kulturu a lidi..

SOBOTA, 22.7.2006, odjezd směr jih
To nám to pěkně začíná. Pavlík spal sotva dvě hodinky, pracoval prakticky až do rána. V šest ráno jsem ani nechtěla věřit, že všechny věci, které pokrývaly většinu podlahy v bytě, jsou na svém místě sbalené v báglech. S rukama až u země jsme dotáhli na Chodov náš čtrnáctidenní "byteček". Jíťa s Fipem už čekají. Před osmou v naložené Škodě Octavia combi vyrážíme směr jih..

Dvě nejdůležitější černohorská přídavná jména: katastrofalan (katastrofální) a ljepo (nádherný). Obojího je tam dost.

10:30 Vidíme první nehodu. První zastávka ve Znojmě, svačina. Prší. Po tropických vedrech v Praze je to na cestu příjemná změna. V dálce se k zemi valí provazy deště.
Už tam budem?
11:00 Hraniční přechod. Österreich. Kousek za hranicemi je už zase třicet stupňů a vymetená obloha. Palubou zní Púova dobrodružství v podání Marka Ebena a pomalu začíná působit hlad a uspávající pohupování auta. Každý dělá, co mu libo. Fip řídí (někdo to dělat musí, to bychom se daleko nedostali), Jíťa předčítá z Neškodné kočky, Pavlík spí (obvyklé..) a já? Pozoruju a vnímám, dodávám si odvahy, těším se i obávám..
13:30 Á, svačinka. Vlastně už obídek. Řízky, jak jinak. Tak ještě pořádně protáhnout nohy.. Před odjezdem jsem koupila turistického průvodce Černá Hora z nakladatelství Jota (autorka Annalisa Rellieová), po cestě si z něj předčítáme, občas je i k zasmání, ale jinak celkem praktický.
17:30 Mysleli jsme, jak Slovinsko jen lízneme.. chyba lávky. Několik hodin v koloně, po dlouhém popojíždění konečně Chorvatská hranice. Slunce do nás pere, už ani klimatizace v autě nepomáhá. Moje nohy začínají trpět..

Mraky letí nízko nad zemí, hlava se mi točí se mi,
mraky letí nízko nad zemí..
že mě jednou..
Naposledy mrakům závidím, kolik toho na tom světě uvidí,
mraky letí nízko nad zemí.
Že mě jednou vezme s sebou do Tramtáryje,
vezme s sebou do Tramtáryje,
vezme s sebou do Tramtáryje,
až do Tramtáryje..

18:30 První zastávka v Chorvatsku u pumpy. Bába na WC chce minimálně deset centů. Každý kousek dálnice platíme a každou chvíli se hlásí nový mobilní operátor. Musíme bavit řidiče..
21:00 Kemp Korana nedaleko Plitvička jezera. Večeře proběhla už po tmě, ale našli jsme pěkné místo pro stany. Na kopečku. A tak se nám ráno naskytl přímo ze stanu krásný výhled na krajinu..

NEDĚLE, 23.7.2006, Plitvička jezera
Horko nás vyhnalo ze stanů už před osmou. Schladili jsme se v krásně čistém jezeře pod kopcem. Plavaly tam rybičky..
10:00 Vyjíždíme směr Plitvička jezera (národní park pod ochranou UNESCO a každý ví, že se tam točil Vinnetou a Poklad na Stříbrném jezeře).
Návštěva jezer je minimálně program na celý den (vstupné cca 400 Kč, berou i euro), my jsme středně dlouhý okruh i s plavbou lodí zvládli asi za 4 hodiny. Ale nadšený fotograf by tu mohl trávit dny. Tyrkysově zabarvená a křišťálově průzračná voda plná ryb nejrůznějších velikostí, sprška drobných kapek, která ochladí, když procházíme kolem kaskád vodopádů a každý detail dna i několik metrů hlubokých jezer. A taky spousta turistů..
15:00 Směřujeme dál podél pobřeží k Dubrovníku.
20:00 Tak jsme trochu ve zpoždění. Oproti původnímu plánu dojet po pobřeží do Dubrovníku jsme jeli jinou cestou (kde se stala chyba?) a zřejmě budeme muset zapíchnout stanový kolík dřív. Ale aspoň vidíme ten pravý Chorvatský venkov - hluboká údolí, typické holé kopce a kamenné domy v úzkých uličkách vesniček..
Makarská riviéra. Konečně móře. A kolona. A začíná se stmívat..
Je tma. Po dlouhém hledání kempu všichni vyčerpaní konečně stanujeme. A vyteklo máslo. Je všude..

PONDĚLÍ, 24.7.2006, do Černé Hory přes Dubrovnik
Všechno ale vykompenzuje ranní koupání v moři. Autokemp Dole v Živogošči je přímo u vody, plážička s drobnými oblázky a modré vlnky moře spěchající ke břehu. Kolem dokola hory..
10:00 Odjíždíme dohnat Dubrovník. Cestou projíždíme úzkým proužkem území Bosny a Hercegoviny, která na pár kilometrů protíná chorvatské pobřeží.
12:30 Dubrovnik. Marně hledáme, kde zaparkovat. V poledne je tu narváno. Ano, tady. Hned u brány do Stariho gradu. Vychutnáváme si horko a úzké křivolaké kamenné uličky plné fikusů a vypraného prádla visícího z oken. Na každém kroku zní čeština, tak jako všude v Chorvatsku.
15:00 A teď už jen vyvětrat stostupňové auto a hurá do Černé Hory.
16:00 Hranice. Omylem jsme si vyžádali razítko od chorvatského celníka. Napodruhé už máme v pasech opravdu černohorské razítko.
Herceg Novi jen projíždíme. Je to malé městečko v zálivu se starou pevností v centru. Městečka se tu zdají živá, možná trochu zašlejší než v Chorvatsku, ale na to se dá rychle zvyknout. Otevírá se nám Boka Kotorská a pohled na pás pohoří za ní. Končíme v kempu Naluka v Morinji u Risanského zálivu (doporučený průvodcem jako nejčistší v Černé Hoře). Domácký malý kemp u ledovcového potoka je obklopen zalesněnými horami. Večeři jsme si dali u malého jezera vedle kempu, které slouží jako chladírna nápojů (hned jsme do něj strčili všechny lahve). Vlhkost vzduchu je značná, potíme se jako.. no dost se potíme. Ale když slunce zapadne za vysoké hory, je celkem brzy znát ochlazení. Záliv (alespoň ten Risanský) je spíš velký rybník. Voda je stojatá, na povrchu ledová a vespod podivně kafovitá. Na koupání nic moc. Turecký záchod v kempu mě maličko překvapil. Sice už jsem na něm párkrát v životě byla, ale člověk se zácpou mírně řečeno trpí. Na jihu zřejmě v kempech neteče teplá voda nikde, jižané jsou nespíš otužilci. Večer u ledového jezírka je kupodivu chladný..

ÚTERÝ, 25.7.2006, z Boky Kotorské až do hor
Výhled na jezírko s rákosem. Pan správce je komunikativní, mluví obstojně anglicky, a doporučuje nám nejlepší cestu nejen do hor, ale i celou Černou Horou. Dnes časněji vyjíždíme podél zálivu, abychom dohnali itinerář.
Perast, malé přímořské městečko na rozhraní Risanského a Kotorského zálivu, s několika kostely a paláci z dob Benátčanů (15. stol.). Zajímavostí jsou dva ostrůvky ležící vedle sebe nedaleko pobřeží. Na jednom je kostel sv. Jiří (Djordje), kde byl v 15. století místními zaražděn kotorský opat přímo při nedělní mši (Perast a Kotor v té době hodně soupeřili). Aby Perasťané odčinili hříšný čin, uměle vytvořili druhý ostrůvek (Gospa od Škrpjela) - navršili vraky lodí - na ostrůvku pak vystavěli kostelík Panny Marie. Ostrůvek má tvar lodi. Většina památek je ale v horším stavu, některé kostely a paláce zřícené nebo zarostlé.
11:00 Kotor. Leží až v nejzazším koutě Boky Kotorské (název pochází z italského bocca = ústa, protože záliv připomíná tvar otevřené pusy). Jeho Stari grad je obehnán vysokými hradbami, domy a kostelíky jsou natěsnány na relativně malé ploše a tvoří tak hustou spleť úzkých stinných uliček. Největší zajímavostí je hodinová věž na náměstí hned za hlavní branou a pak pevnost stojící vysoko nad městem, na kterou jsme ale neměli už čas vyběhnout. Je zataženo, šedivo a Kotor má ponurou atmosféru. Doplňujeme zásoby v supermarketu a město se s námi loučí vydatným deštíkem.
Hory kolem Boky Kotorské spadají strmě přímo k moři, městečka podél zálivu jsou roztažená u silnice, která se vine jen pár metrů od moře. Proto tam nejsou nikde žádné větší pláže a přístup k moři je v zálivu omezený. V serpentýnách v kopci nad zálivem potkáváme dvě černé krávy, kráčející poklidně silnicí v protisměru.
Projíždíme Budvou, což už je typické přímořské letovisko se širokými plážemi u otevřeného moře. Tady ale zastavíme až na cestě zpět.
13:00 Míříme na sever do vnitrozemí a stoupáme do hor. Černou Horu tvoří v podstatě téměř nepřetržitá hornatá plocha. Městečka jsou vmáčklá buď k pobřeží nebo do údolíček. Jinak vše ostatní pokrývají špičaté porostlé hory.
Míjíme i Podgoricu, hlavní město, které se rozprostírá na jediné planině v zemi a velikostí se rovná asi Brnu. Jen žádné zajímavější památky tu nejsou. Jedeme dál na sever. Nad horami se stále zlověstně blýská. Bouřka nás dostihla. Po nějaké době cestou údolím se nám naskytne pohled na protější kopec, kde je jako bílá perla vsazený do skály klášter Ostrog, naše další zastávka.
15:00 Klášter Ostrog pochází ze 17. století, je postavený přímo ve skále, některé části (například kaple) jsou do skály vytesané. Stojí za vidění. Vede k němu dlouhá klikatá silnička ve strmém svahu, často tak úzká, že se auta jen stěží vyhnou a balancují nad propastí.. očistec. Na parkovišti u dolní části kláštera jsme si oddechli. K samotnému monastýru jsme došli od parkoviště pěšky po kamenných schodech pro poutníky. V klášteře je taky noclehárna, kde jsme chvíli zvažovali přespat, ale nakonec jsme pokračovali podle plánu až do hor. Kaple v klášteře jsou tmavé malé místnosti, v jedné je zlacený a malovaný oltář a rakev s ostatky sv. Vasilije, který údajně klášter postavil. Dohlíží na něj mnich, a je slušností couvat z místnosti pozpátku čelem k oltáři (někteří věřící to tak opravdu dělali i jinde). Věřící tam taky nosí dary a peníze. V druhé kapli jsou na stěnách malby a ikony pravoslavných svatých, které věřící líbají a modlí se k nim. Z kláštera je nádherný výhled na celé dlouhé hluboké údolí.
Dalším městečkem na cestě je Nikšič a to už zase svítí sluníčko. Vidíme z města jen malou pevnost na okraji a střechy domků a činžáků. Pokračujeme dál. Skrz hory, mnoha serpentýnami, nahoru a zase dolů. I otrlý člověk toho má za chvíli dost. Místy jsou hory liduprázdné, semtam se objeví chalupa a osmahlý Černohorec. Jedeme kopcovitou krajinou ještě asi 40 km, než se před námi zvednou holé ostré vrcholky pohoří Durmitor, místy pokryté sněhem. Krávy a ovce přes silnici jsou tu běžnou záležitostí. Kopce začínají být už jen travnaté a kamenité. Ochladilo se na 15 stupňů, to je víc jak o polovinu oproti pobřeží.
19:30 Žabljak. Vypadá jako menší lyžařské horské středisko. Náš kemp Ivan Do je hned nedaleko Crno jezero. Hory jsou na dohled, ale večer je halí šedivá vrstva oblačnosti. V noci jsme si mohli vyzkoušet, jaké by to bylo setkat se s medvědem.
Kolem půl druhé se ztichlým kempem ozvalo vyděšené zaječení. Byla to Jíťa. Okamžitě jsme byli vzhůru, s hrůzou jsem poslouchala zvuky ve tmě. Dost blízko se ozývalo mlaskání, funění a podivné bouchání. Filip se šel po chvíli podívat ven. Naštěstí to byly jen krávy, které sežraly Jitčin meloun (to je taky nápad nechávat ho venku vedle stanu..) a vybíraly i jídlo z popelnic. V klidu pak odkráčely kolem našich stanů. Co to je za černohorské krávy, že v noci nespí jako normální lidi??

STŘEDA, 26.7.2006, Durmitor
Po noční příhodě jsem měla docela nahnáno. Navíc počasí vypadalo ošklivě. Většina z nás byla ale pro nabalit se na tři dny a vyrazit pěšky do hor. Plán byl dojít první den až ke Škrčko jezero. Průvodce hlásil cca 5 hodin cesty. Ta byla ale nakonec dost náročná, že jsme to šli víc jak 7 hodin a ještě ke konci hrozila bouřka, zrovna když jsme byli na hřebeni. Vstup do národního parku Durmitor je placený, stojí 1 euro na rok. První část cesty vedla od Crno jezero přes Zminje jezero a pak smíšeným lesem (familiérně jsme ho nazývali "medvědí"), kde se nám pod začátkem stoupání ztratila značená stezka. Pomalu nás přepadala panika. Kluci si dělali srandu, ale já jsem už viděla medvěda za každým pařezem. Pro jistotu jsem vzala klacek a dělala randál o stromy a kameny, aby se medvědi vyplašili.. No moc mě to neuklidnilo.
Další část trasy vedla po kamenitějších svazích a pláních, odkud byly krásné výhledy a taky divoký koně, to už jsme zase šli po značkách. Hřeben se zdál pořád ještě daleko a kolem na vrcholcích se honily bouřky. Dosáhli jsme sedla - Planinica 2330 m.n.m. Hřmělo a blýskalo se všude okolo. Nakonec jsme to stihli, ale závěrečný sestup ke Škrčko jezero v hlubokém údolí po strmém srázu a s hromy a blesky v zádech nebyl nejpříjemnější. K chatě jsme dorazili unavení v šest hodin. Nedaleko jezera jsme narazili na jednu německou rodinku a v chatě hlídal správce (čuvar). My jsme zakempovali u menšího horního jezera, kde jsme sami.

ČTVRTEK, 27.7.2006, Škrčko jezero
Ráno bylo údolí s jezery zalité sluncem a celý den krásné počasí. Drželi jsme se původního plánu a vyrazili jsme "na lehko" (tedy jak kdo) směrem Bobotov Kuk (nejvyšší hora Černé Hory 2522 m.n.m.). Cestou u správcovy chaty jsme zaplatili čuvarovi za dnešní i zítřejší nocleh. Čuvar je docela svéráz, ale není se co divit takhle v horách.. Hned u chaty jsme potkali celý zájezd Čechů, který pomalu scházel do údolí a jak jsme se obávali, nastěhoval se pak k našemu Malo Škrčko jezero.
Stezka stoupala vysoko a často po dost strmém svahu, místy byla kamenitá, místy se držel ještě sníh. Nejhorší část cesty byl téměř horolezecký výstup úzkou skalnatou štěrbinou. Na můj strach z výšek ideální. S vypětím psychických sil jsem se vyplazila do sedla východního hřebenu. Jenže stezka pokračovala podobně i dolů a dál k Zelenimu viru, a to už bylo na mě moc. Pavlík šel tedy se mnou zpět (nedal se přemluvit, aby pokračoval beze mě) a Jitka s Fipem došli až na Zeleni vir.
My jsme si pak ještě vylezli do vedlejšího sedla pod vrchem Prutaš, kde vedla příjemnější cesta travnatým pozvolným kopcovitějším terénem. Výhledy na všechny strany byly nádherné. Nepřestávalo mě překvapovat, že za jedním pásem pohoří se objevuje další a pak další a v dálce zase ještě další..
Zpět u jezera nás čekala hromada stanů okolo těch dvou našich. Romantika ta tam.. A zítra už návrat do Ivan Do v Žabljaku. Dali jsme si rychlou koupel v jezeře a partičku karet. Noc měla být bezpečná a klidná v tolika stanech, ale o půlnoci nás budil štěkající pejsek jednoho z Čechů. Asi cítil medvídka (nebo spíš krávy). Ozvěna se strašidelně nesla údolím.. Ráno se Češi sbalili v šest hodin, a tak jsme snídali u jezera zase sami. Prý dolů kaňonem cestou od jezera se dojde ke krásnému vodopádu. My jsme se to ale dozvěděli před návratem, takže už nezbyl čas.

PÁTEK, 28.7.2006, návrat do Žabljaku
Rozloučili jsme se s oběma Škrčko jezery (i s čuvarem) a vyrazili na vyčerpávající výstup do sedla nad údolím. Strmou stěnou (převýšení cca 600 metrů na 1 km) na pražícím slunci jsme pomalu stoupali vzhůru. Asi za 2,5 hodiny byl vrchol dobyt. To nejhorší jsme měli za sebou a navíc se nám kolem dokola rozprostřely hory, které jsme při první cestě k jezeru kvůli počasí neviděli. Další cesta už byla víceméně stálé klesání známou krajinou. Zastavili jsme se u jezírka plného pulců a čolků.
Asi ve dvou třetinách cesty (když jsme scházeli k medvědímu lesu) nás doběhl mladík, Srb z Noviho Sadu. Zdál se rozrušený. Téměř naříkal, že si zvrkl kotník, jeho skupina pokračovala dál na Planinicu a on se vrací sám zpět. Myslím, že se spíš bál jít samotný medvědím lesem. Takže se k nám nakonec přidal a došel s námi skoro až do Žabljaku.
Nocujeme opět v kempu Ivan Do. I studená sprcha byla příjemná na rozlámané, unavené tělo a bolavé nožičky. Večer jsme si dopřáli pivo a jídlo v jedné hospodě v Žabljaku (hospoda Luna). Dali jsme si pivo Jelen a Nikšičko, Pljeskavicu (což je karbanátek rozválený na velkou placku), zeleninový salát a talíř se sýry. Pan vrchní byl typický Černohorec, s černými vousy, vysoký horal s příšernou angličtinou. Jídlo nás stálo i s dýškem 17 euro za 4 osoby. Vedle stanu jsme objevili doupátka několika myšek.

SOBOTA, 29.7.2006, Tara a NP Biogradska gora v Bjelasici
V Žabljaku jsme doplnili zásoby v supermarketu. Dnes přejíždíme podél řeky Tara do dalšího pohoří Bjelasica, kde se nachází národní park Biogradska gora. Cestou k Taře jsme chtěli na planině Njegovuda najít "stečci" (rituální kameny ze 14.-15. stol. s různými vlysy), ale nenašli jsme je. Klesáme na východ serpentýnami do kopcovitějšího terénu. Dojeli jsme až k mostu přes Taru, který se tyčí do výšky 150 m nad kaňonem a zelenomodrá řeka se pod ním vine zarostlým údolím. Na jedné straně se mostní oblouky dotýkají kolmé skály. Viděli jsme raft, ale v tomhle úseku není řeka nijak zvlášť divoká. Jedeme dál proti proudu Tary. Silnice vede kaňonem pár metrů nad řekou, ale řeku je vidět jen sporadicky, břehy jsou zarostlé. Stěny kaňonu vybíhají kolmo neuvěřitelně vysoko (cca 1000m).
Za Mojkovacem je to už kousek k Biogradskemu jezeru, kde chceme zakempovat. U vstupu do NP Biogradska gora je opět hlídač a platíme vstup do parku 1 euro/os. na rok. U jezera nevidíme nikde kemp. Jedna správkyně nám (srbochorvatsky) nabízí ke kempování kamenité plácky hned u parkoviště. Nevypadá to moc lákavě. Rozhodli jsme se nakonec k pronajmutí dvou chatek (za 15 euro/chatka), protože cenově to vychází podobně jako rozložit si stany u příjezdu se smradlavými tureckými záchodky. Právě včas se stěhujeme dovnitř, odpoledne začíná venku pořádný slejvák s hromy a blesky.
Chatky jsou dřevěné a prostorné, je tu i jedna větší sociálka se sprchou a třemi záchody s umývárkou. Obědváme na terásce. Kolem je prales, trochu strašidelný, zvlášť v té bouřce. Stromy vysoké a porostlé mechem, husté větve sotva dovolí slunci projít.
Šli jsme se podívat kolem jezera, což je procházka tak na 1-2 hodinky. V jezeře jsme viděli pijavice; při představě, že bychom se tam třeba chtěli vykoupat, mě mrazí. Pozorovali jsme i různé žáby, slimáky a šneky a hlavně část pralesa, kde se stromy nekácí ani nevysazují, prostě les si žije svým pomalým životem stovky let. Je plný spadlých stromů pokrytých mechem, obrovských lopuchů v mokřadech u řeky Biogradska. A z hustého pralesa vystupují kolem dokola travnaté vrcholky pohoří Bjelasice. Zdálo se, že v chatkách budeme téměř sami, ale do večera se chatky zaplnily a opět se setkáváme se skupinkou dalších Čechů. Fip koupil u stánku se suvenýry podrobnou mapu. Bude se hodit, protože v Bjelasici nejsou žádné značené stezky.
Padá tma a chatka se záchody je strašidelně tmavá. Prší a déšť bubnuje na střechu. Zavíráme okenice a chceme zamknout zevnitř. Nejde to, klíč se protáčí. Jistíme dveře židlí a pod kliku cpeme botu. Po zhasnutí je v chatce naprostá tma tmoucí. Asi v půl čtvrté mě probouzí jemné a rychlé zvuky. Je to jen myš, která běhá po obvodu chatky. V půl šesté konečně svítá, tak otevírám okenice. Ráno svítí sluníčko.

NEDĚLE, 30.7.2006, setkání s Černohorci cestou k Šiško jezero
Balíme opět na tři dny. Ráno ještě u jezera hodnotíme počasí. Obloha je trochu potažená mlžným oparem, Fip věští frontu. Přesto vyrážíme po štěrkové cestě lesem na hřeben. Cestou potkáváme několik skupinek Čechů.
Jak stoupáme, obloha se zatahuje a když jsme už těsně pod hřebenem, dostihne nás bouřka. Blížíme se k salaši, kde na nás ze dveří mává malý chlapec. Zve nás dovnitř. V dřevěném domku už se schovávají před deštěm Češi z chatek u jezera, po nás přichází ještě jedna česká dvojice. Vítá nás statný Černohorec bez předních zubů a nabízí křesílka. Kolem kamen pobíhá ten malý kluk a na kanapi spí matka, prý ji bolí hlava. Ani jeden neumí jinak než srbochorvatsky, ale i tak se zapřádá hovor, česky, rusky, prostě slovansky, rukama i nohama.. Kluci pomáhají zatopit v čoudících kamnech, kluk nám ukazuje námořnický dalekohled se zaměřovačem. Otec pak vytahuje nábojnice, prý na medvědy, a nakonec se pochlubí i starou těžkou puškou, kterou si musíme všichni prohlídnout. Venku pořád hřmí a leje. Otec, jak jsme vyrozuměli, pracuje jako klempíř, salaš obývají jen v létě, je to jedna místnost s kamny a podkroví. Mají kozu, dvě krávy, prase. Stěny salaše pokrývají plakáty "Za jednotnou Jugoslávii" nebo Eddie Murphy. Přestává pršet, loučíme se.
Za chvíli jsme na hřebeni nad hranicí lesa i kleče a obloha se protrhává. Jdeme po hřebeni ve tvaru podkovy a jak jsme předpokládali, narážíme na odbočku na Šiško jezero. Nad údolím odpočíváme a pod námi se rozprostírá Šiško i Malo Šiško jezero. Prochází kolem stádo ovcí, a dva bačové se s námi dávají do řeči, ačkoli jim moc nerozumíme. Prý měli také za pasem pistoli, říkal Fip. Zbraně jsou tu zřejmě v oblibě, možná je to zvyk nejen kvůli medvědům, ale i kvůli válce. Vůbec tady v horách se místní hodně druží.
Rozhodli jsme se utábořit u Malo Šiško a ještě za sluníčka scházíme do údolí a stavíme stany. Zatímco se ubytováváme, kolem páté se opět zatahuje. Fip s Jíťou se vydávají pro vodu k většímu Šiško jezero. Ale za chvíli je jasné, že měli počkat. Začíná pršet silněji a hřmí přímo nad námi. Pavlík konečně vyzkouší nový stan a jeho odolnost v bouřce. Fipův a Jítin stan se pomalu utápí v louži. Jsou zpět a přenáší stan do vyšší polohy, mají všechno promočené. Kolem chodí krávy, ovce a bačové a pořád leje. Náš stan zatím dešti celkem odolává. Podle místních mělo být dnes krásně, ale k předpovědím Černohorců jsme už značně skeptičtí.
Pršelo skoro až do sedmi. Navečeřeli jsme se a (kvůli medvědí panice, která u mě a trochu i u Jíti stále panuje) jsme sbalili všechno jídlo a uložili ho do kamenné schránky několik desítek metrů od stanu, kterou Pavlík s Fipovou pomocí a naším holčičím komentováním připravili. Bačové i s krávama a ovcema už odešli do salaší a nastalo téměř absolutní ticho. Téměř. Nad námi sýkal nějaký dravec a v jezeře cosi šplouchalo (mimochodem, když jsem šla mýt do jezera flašku, viděla jsem ve vodě zase pijavice, brr). V tom absolutním tichu člověk slyší i trávu růst a škrundání v žaludku mu připomíná padání kamenů. Část noci jsem zase probděla. Pavlík nad úplnou samotou u jezera vrní blahem..

PONDĚLÍ, 31.7.2006, Biogradsko jezero
Obloha v sedm ráno je šedivá a nízká, kolem jezera se válí mlha. Nelepší se to, tak se rozhodujeme vrátit zpět k Biogradskemu jezeru a přečkat další noc v suchu chatky. Jdeme chvíli po hřebeni a pak se vracíme stejnou cestou dolů. Pod hřebenem potkáváme dva z včerejších Čechů. Prý spali u většího Šiško jezero a v noci jim kolem stanu čmuchal a vrčel divoký pes; když rozsvítili čelovku, utekl. Taky říkali, že se včera schovali ještě v jiné salaši, kde je místní pohostili šunkou, masem a dalším jídlem.
My jsme se pak vraceli kolem včerejší salaše. Na prahu stála klučinova máma. Pozdravili jsme a ona nás zvala na kafe. Odmítli jsme. Ale místní jsou zřejmě rádi za každé zpestření, které tady na horách je asi vzácné. Sestup skrz strašidelný les je nekonečný. Klesáme v serpentýnách a les se pořád táhne dál. Copak jsme včera tak dlouho stoupali? Bylo to nějakých 900 metrů převýšení. Konečně chatky. Dvě si znovu pronajímáme. Ve sprše je kupodivu teplá voda. Jen mě trochu překvapila velká dlouhá černá stonožka lezoucí po dlaždičkách, kterou jsem považovala za pijavici.
Přemýšlíme, co s odpolednem, protože jako naschvál se počasí zase vykrásnilo. Fip je nachcípaný, a tak jen ve třech zkoušíme lodičky na Biogradském jezeře (chtějí 5 euro za 1 hodinu, ale proč si to nedopřát..). Ze zarostlého břehu pralesa nejsou skoro žádné výhledy, takže z loďky je zase úplně jiný pohled na prales a okolní vrcholky Bjelasice. Projeli jsme i nejzadnější část jezera s mělčinou a rákosím. Jen loďka byla poněkud nestabilní, ale zvládli jsme i výměnu veslařů..
Večer jsme si s Pavlíkem dopřáli večeři v restauraci u jezera. Pavlík si dal teletinu a já "pileči file na žaru" (grilované kuřecí maso na rybí způsob), jedno Nikšičko a sok (džus), dva šopské saláty posypané výborným ovčím sýrem. Skvěle jsme si pochutnali celkem i s dýškem za 22 euro.
Zalezli jsme opět za soumraku. V noci jsem slyšela podivný zvuk. Přibližoval se lesem, šel kolem chatky a zase zmizel na druhou stranu. Znělo to (jak jinak) dost strašidelně, vysoký ječivý zvuk, něco mezi kokrháním kohouta a mrouskáním kočky, který se pravidelně opakoval..

ÚTERÝ, 1.8.2006, vnitrozemím na jih
Včera jsme Fipovi dali všechny léky, co jsme měli sebou. Teplotu dnes ráno nemá nijak zvlášť velkou, hodně kašle. Dohodli jsme se na přejezdu k moři, kde se uvidí co dál. Tady to vlhké a chladnější pralesní klima nesvědčí nikomu z nás. U chatek potkáváme další čtyři Čechy, jedním z nich je moderátor počasí na Nově Jančařík. Odjíždíme směr jih.
Projíždíme Kolašin a pak už se otevírá rozhled na hluboké údolí a majestátní pohoří Sinjajevina. V krátkosti jsme si prohlédli klášter Morača ze 13. století, který ale stojí za to. Vstup je zdarma, jen v kostele se nesmí fotit. Kostel i kaple jsou od podlahy po strop krásně vymalovány svatými a plné zlacených ikon (14.-17. stol.). Obklopují je kamenné budovy a rozkvetlá zahrada, po které tiše chodí mniši v černých hábitech. Je tam také kašna s (pravděpodobně zázračným) pramenem, kde se stojí fronta na vodu. Kaňonem řeky Morači míříme do Podgorice. Silnička vede několik desítek metrů nad řekou a projíždí mnoha kratšími i delšími neosvětlenými tunely. Jak sjíždíme z těch vyšších poloh, začíná zase úmorné vedro.
Hlavní město Podgorica leží na snad jediné větší rovině v celé Černé Hoře. Doslova se prodíráme centrem a na ulicích je to ten pravý Balkán. Křižovatky s fungujícími semafory ještě navíc řídí policajti, ale většinou jen točí rukou ve směru jízdy nebo na sebe něco pokřikují. Auta předjíždějí jak a kde se jim zachce, neustále na sebe troubí a jízda v protisměru nebo tirák a za ním povoz s koněm není nic neobvyklého.
Po poledni se blížíme ke Skadarskému jezeru. Míjíme ho ve směru na Virpazar. Modrozelená plocha velkého jezera se rozkládá mezi skalnatými kopci. Ve dvou třetinách skrz něj probíhá hranice s Albánií. Bohužel Skadarsko pro nás bude nedobyto. Vzhledem k Fipovu nachlazení a i kvůli tomu, že jsme hned nenašli odbočku dál k jezeru, rozhodla na válečné poradě většina, že sjedeme rovnou až k pobřeží, a pak nejkratší cestou domů. Je to škoda, Skadarské jezero mělo být odměnou za náročné dny v horách, třešničkou na dortu na naší cestě..
Jsme na pobřeží v Baru, kde krátce stavíme u moře a hledáme kemp. Kotvíme v kempu Masline nedaleko Petrovac na Moru. Ještě jsme se vykoupali v zapadajícím slunci a já jsem si nasbírala zásobu různobarevných kamínků z pláže. V noci, když už nic, tak aspoň kolem stanu čmuchala nejspíš myška..

STŘEDA, 2.8.2006, Budva a tradá
Standartní ráno v kempu nedaleko moře. Už mi ani nepřijde, že jsme v Černé Hoře. Spíš to tu připomíná Chorvatsko. Přelidněné kempy i pláže, plážové diskotéky a dovolenkující Češi na každém kroku. Pomalu se s Černou Horou loučíme.
Krátce se zastavujeme v městečku Sveti Stefan. Zajímavostí je malé centrum na skalnatém výběžku spojeném s pevninou úzkou šíjí, kde stojí luxusní kamenné domy a vstup do centra i na pláž je placený. Jako nám v Čechách rostou na zahradě meruňky a třešně, tady si místní pěstují olivy a citróny.
Budva je přímořské letovisko narvané turisty smažícími se na plážích. Prošli jsme dlouhým boulevardem plným restaurací a stánků se suvenýry. Na konci výběžku leží Stari grad obehnán tlustými hradbami. Uvnitř jsou úzké kamenné uličky, kostelíky a citadela, kde jsme si za 2 eura prohlédli miniknihovnu starých knih většinou s balkánskou tématikou, minimuzeum modelů starých lodí, a pak se dá jít za další euro po hradbách kolem celého starého města. Člověk vidí do oken a zahrádek místních uvnitř a na šíré moře a pláže venku.
Vracíme se zpět přes zátoku Kotorskou, která se tentokrát blýskla ve třpytivé modři. V Kotoru už jen obědváme v přístavu pod palmami a sledujeme místní cvrkot. Další zastávkou už bude znova Chorvatsko. Odpoledne projíždíme hranicí, žádný problém. Jen na Chorvatské straně je kolona. Ptají se nás, kolik vezeme alkoholu. Něco málo přiznáváme..
Míjíme známou krajinu. V Dubrovniku v přístavu stála obrovská zaoceánská loď (Carneval Lady nebo Liberty..), vysoká jako dubrovnický most přes záliv a vypadala jako blok činžovních domů.. prostě obrovská. Na Makarské riviéře zastavujeme v Kapeči v kempu s borovicemi. Na molu a kamenech u moře je spousta maličkých krabů. Pozorujeme je až do tmy. V noci se kvůli vedru nedá vůbec spát a místní bílá kočička nám prohrabává odpadky. Byly tam konzervy od rybiček..

ČTVRTEK, 3.8.2006, zastávka ve Slovinsku
Ráno jsme ještě trochu nevyspalí dali koupel v teplém moři. Fipovi už je dobře, a tak vymýšlí, jak nastavit celý zájezd o den nebo dva, které nám zbyly. Vypadá to, že dnes přejedeme Chorvatsko a ve Slovinsku bychom se zastavili na den někde u Bohinjsko jezero na túru pod Triglavem.
Od Zadaru je hnusně, teplota rapidně klesá. Ve Slovinsku je jen 16 stupňů a na cestě za Ljubljaní několik nehod. Navíc leje jako z konve a vrcholky Triglavu jsou v černé nízké oblačnosti. Kempy v oblasti jezer jsou pěkně drahé, vybíráme kemp v Bledu (pouhých 23 euro/2 os. a stan) přímo u Blejsko jezero. Sociální zázemí je nejlepší za celých 14 dní. Nad jezerem se na skále tyčí starý hrad a uprostřed jezera je ostrůvek s kostelem, v noci osvětlený. Cesta kolem jezera by za jiného počasí byla bývala pěknou procházkou. Večer déšť polevuje. V noci nás budí ožralí Němci, jeden asi půl hodiny zvrací a ostatní to hlasitě komentují. A ráno je pořád ošklivo.

PÁTEK, 4.8.2006, domů, do Prahy
Chčije a chčije. Čím jsme tu dýl, tím víc prší a my jsme uvězněni ve stanu. Jíťa s Fipem se jdou ještě před cestou projít (z čeho že to byl Fip vlastně nachlazený?). Túra se nekoná a z Triglavu asi neuvidíme nic. Tak tedy domů, do Prahy, do Podolí, do lékárny..
Co se dá dělat, ujíždíme dešti do Čech. Ve Slovinsku a Rakousku si ještě užíváme několika kolon a projíždíme mnohakilometrovými tunely. V Čechách nás čeká stejně ošklivé počasí. Je osm večer a Fip s Jíťou nás naštěstí vezou až před dům. Netušíme ale, že doma nás překvapí hnijící lednička. Ve spěchu a snaze "zanechání bezpečného domova" jsme před odjezdem vypnuli elektřinu. To se ovšem běžně ledničkám moc nelíbí. A tak jsme ji ještě až do jedenácti vyklízeli a myli.. Ten smrad bych nikomu nepřála. Vybalíme až zítra. Tak.. dobro došli.

Značení stezek, (Durmitor a Bjelasica)
Všechny stezky jsou značeny červeným kroužkem s bílým středem, občas s naznačením směru. Mezi nimi se můžou občas objevit i červené pruhy označující směr, bývají na stromech a kamenech. Kam stezka vede a jak dlouho to trvá je označeno vždy na křižovatce s jinou stezkou nebo na vrcholu (např. Prutaš 1h 15, kilometry se neuvádějí). Občas se ale může stát, že časový údaj je pro běžného turistu nedosažitelný. Většinou je potřeba připočíst rezervu aspoň 1 hodinu (i vzhledem k počasí a často exponovanému terénu). Značení v Durmitoru je celkem dostatečné, ale někdy může pěšina svést z cesty do nebezpečnějších míst, proto je lepší se vždycky vrátit k poslední značce.
V Bjelasici není značení téměř žádné. Jediná stezka vedoucí od Biogradskego jezera má značky sotva viditelné, staré a neobnovované.

Kempy, (obecně)
V kempech Černé Hory to chodí tak, že ve většině případů se večer správci nebo na recepci odevzdají pasy (někdy stačí jeden) a ráno je po zaplacení dostaneme zpět. Zvláštní systém.. Jak se pak můžeme pohybovat po cizí zemi bez pasu, kdybychom zůstali v kempu víc dní? Sociální zázemí bývá slabší. Záchody naštěstí většinou evropské, ale objeví se semtam i turecké. O teplé vodě ve sprchách si spíš necháváme jen zdát. V horách bývají chaty/salaše, kde se dá načepovat pitná voda, ale jinak tam nejsou žádné sociálky. Všude i v horách je hodně komárů. Štípance po nich jsou velké a nateklé, dlouho svědí. Repelent jsme neměli..

Slovíčkaření, (to nejpoužívanější)
Dobar dan - dobrý den
Dobar, Zdravo - hovorový pozdrav
Dobar večer - dobrý večer
da - ano, ne - ne
Do videnja - nashledanou
hvala - děkuji
molim - prosím
Ja nerazume - nerozumím
srečan put - šťastnou cestu